PŘEČTENO: HEART AND BRAIN

Pokud jste milovníky komiksových stripů všeho druhu, pak vám pravděpodobně neunikl počin od Awkward Yetti. A pokud přeci jen unikl vaší pozornosti, pak vězte, že je nejvyšší čas to napravit. Rozpory mezi rozumem a srdcem známe přece každý.

Komiks, ve kterém se najde snad každý, vychází z našich niterných tužeb a nejbizarnější nápadů, které se snažíme rozumem krotit na tu nejúnosnější míru. Ale kdo by občas nechtěl poslechnout hlas svého srdce, a udělat úplnou blbost?

V této malé barevné knížce se setkáme se situacemi, které v běžném životě zažíváme dnes a denně. Ať už se jedná o ty nejmenší radosti, tak i těžkosti dospělého života. Vše je však podáno s humorem sobě vlastním, díky kterému člověka bolí bránice ještě dlouho po přečtení. Tato kniha  spadá do kategorie počinů, po kterých sáhnu pokaždé, když mám špatnou náladu a chci se odreagovat. Tuto funkci plní na jedničku. 
Ačkoliv jsem se vždy považovala za silně racionálního člověka, co se rozhoduje hlavně pomocí rozumu, díky tomuto komiksu jsem zjistila, že dost často u mě převládne onen hlas srdce, který mě nutí dělat bláznivé věci. A stejně jako Srdce, i já jsme milovníkem fantasy a všech těch veselých maličkostí, které dělají den lepším. A co mi dělá den lepším? Knihy jako je tato!
O této knize toho nelze mnoho říct, jelikož se zkrátka musí vidět. Naštěstí lze mnoho z těchto komiksů najít online, a to právě zde. Pokud vám dělá angličtina problém, dají se stripy najít i přeložené na facebooku. Osobně bych však více doporučila právě originální verzi, která dle mého vyzní mnohem lépe, a angličtina je zde opravdu jednoduchá. Pokud si však tento komiks zamilujete jako já, budete jej chtít mít ve své knihovničce. Nejsem si jistá, zda je dostupný někde v ČR, ale já jej bez problému objednávala z Book depository, kde mají poštovné zdarma. Doručení trvalo asi tři týdny.

Znáte tento povedený komiksový počin? 

Stresové omalovánky

Stres. Svádíme na něj své psychické i fyzické problémy. Neviditelný zabiják, o jehož existenci lze jen těžko pochybovat. Je všudypřítomný, a pravděpodobně jej nikdy nevystrnadíme ze světa. Z ekonomického hlediska se však jedná o vynikající byznys. Čím více stresu, tím větší poptávka po metodách a pomůckách na jeho zvládání. Několik chytrých hlav tak přišlo s myšlenkou, že ideální zbraní proti stresu jsou… Pastelky. Řeč bude o antistresových omalovánkách. Antistresových?

 

 

Takové reklamní masáži se dá vyhnout jen těžko, takže se není co divit, že jsem jí s vidinou případné duševní rovnováhy propadla také. V papírnictví jsem nechala majlant za velké balení pastelek, a podobný obnos za samotné omalovánky. Celá natěšená jsem k večeru zasedla ke stolu, abych dala průchod svému talentu, a zbavila se pomocí kreativity nepříjemného napětí, nashromážděného během několika posledních dní. Do ruky beru pastelku, a pouštím se do vybarvování prvního políčka, které pravděpodobně představuje okvětní lístek. Kytičky a zvířátka, no koho by to neuklidnilo?

Jedná se o ten nejtitěrnější lístek, jaký jsem měla to potěšení spatřit. S vyplazeným jazykem a nosem bloudícím po papíře se snažím nepřetáhnout linie, uvozující jednotlivé kousky mozaiky. Po třech tazích shledávám, že je třeba přistoupit k údržbě psacího nástroje. Strouhám pastelku do bezvědomí. Tři tahy jsou přesně to maximum, co lze na jedno ostrouhání zvládnout, aniž bych nechtíc zabloudila do sousedního políčka. Po půl hodině lístek slavnostně dokončuji, a utírám si pot z čela. Byla to fuška. Uvolněně se necítím. Jsem nervózní z představy, že jediný tah může pohřbít mé mistrovské dílo. S hrůzou zjišťuji, že zmíněný lístek patří mezi ta větší políčka na stránce. Dalších asi milion titěrnějších na mě stále čeká. Začínám si okusovat nehty. Ač se snažím, seč to jde, nechtíc přetahuji a pozoruji na sobě první známky rostoucího vzteku. Nehty už žádné nemám, a tak ohryzávám pastelky po celé jejich délce. Od nepřetržitého strouhání mám na palci mozoly. U dalšího políčka mi dochází dech, láme se mi tuha a nashromážděná frustrace dosahuje pomyslného bodu varu. S maniakálním výkřikem trhám omalovánky a lámu pastelky vedví. Mistrovské dílo končí po průletu pokojem na zemi v protějším koutě. Hned se cítím mnohem klidnější a vyrovnanější. Cíl splněn. O talentu, kreativitě či dušení rovnováze nemůže být ani řeč. Předchozí příčina stresu je však úspěšně zapomenuta, v tomto bodě splnily stresové omalovánky svůj cíl. Po této zkušenosti se však raději vrátím k omalovánkám s Krtečkem. V rámci zachování zbytku duševního zdraví.

CO BUDOUCNOST, MLADÁ DÁMO?

Čím chci v životě být jsem věděla naposledy ve školce. Chtěla jsem být fotbalistkou. Taky veterinářkou. Ošetřovatelkou plyšových medvídků. Prodavačkou plastových potravin. Tarzanem. Ve škole pak přišel zlom, kdy jsem zjistila, že být čím chci, jen protože chci, není možné. I tak jsem na základce měla své sny. 

Ty se postupně rozplývaly po dobu studia na gymnáziu, které jsem po velkých útrapách s přírodními vědami zakončila maturitou dohromady za 4 (o tom, že budu mít samé, jsem ani nesnila, ale přípravu jsem nepodcenila). Před maturitou jsem podala několik přihlášek na VŠ. Co taky s gymplem, že jo. Střílela jsem naslepo. Vůbec jsem netušila, co chci v životě dělat, co chci studovat, kde chci pracovat, co se mnou vlastně bude. Byla jsem zmatená a bez cíle. To se projevilo dvěma lety na dvou různých oborech, z nichž ani jeden mě nijak nenaplňoval. Díky skvělým rodičům a jejich podpoře, jsem to zkusila napotřetí, a není to tak zlé. Dokonce se dá říct, že některé předměty mě docela baví a se studiem i přes hrůzyplné historky starších ročníků nemám zatím žádný problém. 
Problémy s budoucností vyřešeny. Vyřešeny? Ale kde že. Pořád nevím čím chci být, kým chci být. Nevím, kde chci pracovat. Do vínku mi nebyly dány profesní ambice a předpoklady pro kariérní vzestup. Celý život mám utkvělou představu o své budoucnosti – jsou tam děti, je tam manžel, je tam pes, je tam pěkná a harmonická domácnost. Tuto představu bych souhrnně nazvala rodinné štěstí. Ano, jsem žena, která touží po spokojené a šťastné rodině. Jsem žena, které to v životě stačí. Práce pro mě vždy znamenala pouze prostředek k výdělku peněz, nikdy ne příležitost k seberealizaci. 
Současný životní styl mě děsí. Ráno do práce, odpoledne/večer návrat, domácnost, vaření, děti a pak únavou padnout do postele, aby to druhý den začalo nanovo. Žít ve stresu, lítat jak hadr na holi a vlastně nic nemoci dělat naplno a pořádně. Vše dělat jen napůl, protože vše se musí stihnout a člověk to už nemá na kdy odložit. Nemoci si zahrát s dětmi pexeso, protože tam čeká nádobí, nemoci jít na procházku, protože je potřeba jít nakoupit a vyřídit papíry, nemít ani zbla času na sebe, protože už zkrátka není kam vetknout. Mít všechno, a ve finále nemít nic. Proletět životem na jeden nádech.
Většina žen by se styděla, kdyby je měl živit manžel. Stydím se před nimi za to, že bych se nestyděla. Opravdu, na rovinu to přiznám, a nechám se za to lynčovat, že by mi vůbec nevadilo, kdybych byla doma a živil mě manžel. Nesouhlasím totiž s utkvělou představou, že žena v domácnosti nic nedělá a má spoustu volného času. Myslím si, že úklid domácnosti, nákupy, vyřizování, práce na zahradě, vaření a starost o děti není práce zanedbatelná. Je to práce podceňovaná a nedoceňovaná. Společnost si zvykla přeměřovat užitečnost člověka na základě výšky jeho platu. Žena v domácnosti je plebs, který rodině nic nepřináší. Neříkám, že v životě nechci dělat nic jiného, abych byla upřímná, nějaká práce z domu by mi přišla jako skvělé řešení, ale to je v tomto státě spíše utopie. 
Je moderní vše dělit napůl. Domácí práce, účty, nájem, starost o děti, hypotéku. Nejsme už jednotka, jsme dvě jednotky žijící ve společné domácnosti. Na nikoho nechceme spoléhat, protože co by kdyby. Předem počítáme s nezdarem manželství, abychom náhodou pak neskončili na dlažbě. No, měla bych napsat spíše „neskončily“. Jsou to především ženy, které vlivem špatných příběhů a zkušeností jiných předem taktizují. Mluví o lásce a důvěře, ale nechávají si zadní vrátka. Je důležité důvěřovat, ale zase ne moc! Jsem hloupá a naivní, když se mi tento přístup příčí. Odmítám jít do partnerství a do manželství jako do předem prohrané bitvy. Vyslechla jsem si to mnohokrát, a mnohokrát si to ještě vyslechnu, ale i přesto jsem ochotná riskovat. Nebojím se spolehnout se na svého partnera, který mi za celých pět let nedal důvod k tomu, aby mu nevěřila, ani jediný důvod k obavám. Nebylo by ode mě fér, abych dopředu počítala se zradou z jeho strany. Nezaslouží si to.
A že možná dostanu od života na prdel? I to se může stát. Život je zkrátka nevyzpytatelný. Ale i přesto si myslím, že jsou v životě věci, pro které stojí za to riskovat. 

MY MAD FAT DIARY

Jestli existuje seriál, který mě v posledních měsících nadchnul, pak je to méně známý, ale o to více kvalitní britský kousek – My mad fat diary. 
Rae, hlavní postava seriálu, je tlustá holka s psychickými problémy. Díky pokusu o sebevraždu se dostane do nemocnice, kde si ji po několik měsíců nechají. Po propuštění se ocitá ve světě, ve kterém neumí existovat, hlavně proto, že neumí existovat sama se sebou. Nachází nové přátele, nové vztahy a nové situace. Před svými přáteli se snaží utajit jak svou minulost, tak i fakt, že navštěvuje terapii, kde se snaží vyrovnat se svými černými myšlenkami a sebedestruktivními sklony.
Seriál je velmi dobře hodnocen skrze své přesvědčivé svědectví o psychické nemoci, které je po celou dobu zobrazováno skrze myšlenky a zápisy do deníku šestnáctileté teenagerky, která se ocitá v situacích běžných pro její vrstevníky. A ačkoliv se snaží s nimi vyrovnat, klopýtá a dělá chyby, které ji ženou do krajních situací. Díky pochybnostem o sobě zraňuje celé své okolí. 
Velmi oceňuji opravdovost a otevřenost celého příběhu, který působí jako zpověď zlomené mladé ženy. Spousta myšlenkových pochodů hlavní hrdinky je mi nějakým způsobem blízká, a nemám problém se v některých situacích poznat. Mimo hlavního tématu působí seriál jako materiál pro teenagery – nechybí zde pařby, mladická nerozvážnost, první lásky ani pubertální výstřelky. Smutné chvíle střídají ty veselé a lehkovážné, a celé vyznění seriálu je pro mě ve finále tragikomické. 
Celý seriál má spád a konec každého dílu je poměrně napínavý. Také díky tomu jsem prakticky komplet seriál zhlédla za jednu noc, jelikož jsem se od něj nemohla odtrhnout. První díly působí především jako ukotvení do děje, v polovině první série se tempo zvyšuje a udrží si jej až do konce seriálu. Jak už jste asi pochopili, seriál není nikterak dlouhý. Obsahuje pouze tři řady, přičemž první obsahuje šest dílů, druhá sedm, a třetí pouze tři. Průměrná délka jednoho dílu je okolo 45 minut. 
Pokud oceníte trochu netradiční materiál a přehlédnete občasnou pohádkovost děje, pak vám mohu tento počin vřele doporučit. Oproti všem fiktivním seriálům působí tento až příliš opravdově a syrově, což je příjemná změna. 
A pokud už tento seriál znáte, jaký máte názor?

JE VŠUDYPŘÍTOMNÝ!

Jestli existuje domácí práce, kterou naprosto nesnáším, pak je to zaručeně utírání prachu. Jsem přesvědčena, že snad není na světě zbytečnější činnost, a to říkám jako alergik. Proč? Prach je dle mého konstantní. On prostě JE. A je všudypřítomný! Když ho ráno utřu, tak večer je zpátky. V menší míře, ale je. Díky dlouhodobému pozorování jsem došla k poznání, že po určité době se nános prachu ustálí na určité hodnotě, která přestane exponenciálně stoupat. Po dvou týdnech je nános prachu stejný, jako po měsíci. Stane se jednolitou vrstvou.

Mám ráda tmavý nábytek. Opravdu. Nesnáším vzor borovice a podobné nažloutlé tóny. Jedinou výjimkou je pro mě dekor neopracovaného dřeva ve skandinávském stylu (takové to šedobílé dřevo), ve kterém mám udělanou obrovskou knihovnu a stolek v obýváku. Ale ložnici, ložnici mám v tmavé barvě. Je to krásné, na pohled je to skvost. Nevýhoda? Prach!

Ano, ten všudypřítomný parchant se s rozkoší roztahuje po mém tmavém nábytku, aby se mi dennodenně vysmíval. Aby se vysmíval mojí snaze se ho zbavit. Je na komodě, je na pracovním stole, na poličkách i na nočních stolcích. Je všude! Za výběr dekoru bych občas mlátila hlavou do zdi. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že jeho utření mi naštěstí moc času nezabere. O to míň však utírám prach v jiných místnostech. Na tom světlém přece není vidět!

A to ani nemluvím o světlých kachličkách v koupelně, kde je ten parchant naprosto nezničitelný. Neustále se hromadí v rozích, aby mě přepadl pokaždé, když vejdu. A extrémně rád se drží v místech, ke kterým se musím plazit po břiše s nataženou hnátou, abych ho dostala z toho nejzazšího rohu.

V tuto chvíli prostě pociťuji životní nenávist vůči prachu, o kterou jsem se musela podělit.

A jaké domácí práce vytáčí vás?

SEBEVĚDOMÍ? KDE SE TO DÁ KOUPIT?!

Celý svůj dospělý, a vlastně i nedospělý, život pociťuji peripetie spojené s nedostatkem či absencí sebevědomí. Těžko říct, zda je to u mě způsobeno mojí postavou nebo nějakým „traumatem“ z minulosti. V každém případě musím říct, že je to kolikrát velice nepříjemné a limitující. Pokud sami se sebou bojujete, není to pro vás novinkou. 
Nevěřit vlastním schopnostem je v dnešní době degradující. Společnost od člověka vyžaduje, aby se uměl prodat. Nejen ve škole, ale i na pracovních pohovorech je důležité působit jistě a sebevědomě, aby člověk vůbec dostal šanci ukázat, co umí. A je to problém, se kterým se lidé jako já potýkají. Ačkoliv racionálně si dokážu říct, že jsem poměrně inteligentní (logika ani hledání souvislostí mi nedělá problém, a na kulturním a všeobecném přehledu si dosti zakládám) i zručná (alespoň dle mých výsledků v ručních pracích a korálkování nemůžu být úplně levá), trpím neustále pocitem, že pro danou pozici nejsem dost dobrá. Brigádu kvůli tomu nemám už nějakou dobu, a raději se uskromním. Jakmile totiž dojde na odpovídání na pracovní pozice, začnu mít pocit, že to prostě nezvládnu, že to naprosto zvorám, budu úplně neschopná a marná. Ať už se jedná o pozici pomocných prací či pokladní. A to i přesto, že jsem půl roku brigádničila jako pokladní, i dělala dvanáctky v menším obchůdku, a nikdy jsem žádný průser neudělala. 
Co se týče školy, je to snad ještě horší. Už při zmínce o prezentaci se klepu jako ratlík, a celý semestr z té představy nespím. Nesnáším referování před lidmi, klepou se mi ruce, zvedá žaludek a zadrhávám se. Zkouším různé přípravky na uklidnění, meditace a bůhví, co ještě. Všude jsem si přečetla, že to chce jen praxi a časem to člověku už ani nepřijde. I po x letech mi to stále vadí. Vždy to nějak zvládnu, jelikož nemám na výběr. Neznamená to ovšem, že se předtím neomluvím, neodložím to a nesnažím se tomu jakkoliv vyhnout. A to i když vím, že na ostatní nepůsobím tak, jak sama sebe hodnotím, a že mé vystupování nepatří k nejhorším. A ústní zkoušky? Horor. Přeříkávám se, zamotávám se. Když jsi dobře připravená, tak to zvládneš. Vždy jsem dobře připravená. A stejně zmatkuju, jančím a mám pocit, že na místě omdlím. Po každém takovém výkonu se mi neskutečně uleví, ale nikdy to nevykoupí ty hodiny nervů a stresu a bezesné noci.
Nejhorší je, že se kvůli tomu připravuji o mnohé příležitosti a akce. Mám strach jít někam sama, a to i mezi staré přátele, které jsem nějakou dobu neviděla. Vždy mám pocit, že se na mě všichni dívají a hodnotí mě. Mám pocit, že pro okolí nejsem dost dobrá. Mnohokrát jsem měla jít na nějaký sraz, a na poslední chvíli jsem se z toho vymluvila, protože jsem byla vystresovaná z cizích lidí, z cizího prostředí, z cizí situace. Než abych vešla do místnosti plné lidí, raději se otočím na podpatku a odejdu. Když mám přijít později na hodinu, raději si vyberu absenci, než abych tam musela vejít. Ta chvíle, kdy ke mně všichni zvednout zrak, je pro mě nesnesitelná.
Buší mi srdce, i když na tyto situace jen pomyslím. Nechci být taková, nechci se nenávidět, nechci na sobě pořád jen hledat chyby a důvod k tomu, abych na sebe byla naštvaná. Ale je to začarovaný kruh, ze kterého nemohu najít cestu. Četla jsem knihy, četla jsem články, četla jsem rady na internetu, a stejně si nedokážu pomoci. Ačkoliv navenek působím jistě a dokážu se dobře přetvařovat, uvnitř se třesu jako osika. Nedokážu o sobě mluvit hezky, ba ani myslet hezky. Je na mně stále něco špatně.
Máte potíže se sebevědomím? Jak sami se sebou bojujete? Jak najít ten správný recept na „Mít se rád“? Budu ráda, když se se mnou podělíte o cokoliv, co vás k tématu napadne.