ČTENÁŘSKÁ KRIZE..!

Když přišlo na přetřes čtení, vždy jsem se chlubila, že dokážu přečíst i tisíc stránek za den. Nelhala jsem. Naposledy jsem skoro na posezení přečetla Tanec s draky. Bylo to dlouhé, a krásné posezení. A je to už pěkně dávno.

Vždy jsem měla období, kdy jsem četla méně než jindy. Měsíce nabušené knihami střídaly měsíce, kdy jsem stěží přelouskala jediný román, jedinou útlou knihu. Nebo taky žádnou knihu. Vlastně jsem to vždy brala jako určité stádium, které přišlo a zase odešlo. Naposledy se mi však vloudilo do života až nezvykle nenápadně, jako stín. Četla jsem méně, a méně, a méně…
Až nedávno jsem si uvědomila, že za to nemůže škola a kvanta povinné četby české literatury, které mě ještě dlouho po zkoušce pronásledují ve snech, jako plíživé noční můry. Ne, nemůže za to škola, úkoly, prezentace ani nutná příprava. Do života se mi vkradla lenost. Lenost číst, lenost konzumovat knihy a příběhy, lenost bavit se tak, jak jsem dříve považovala za přirozené.
Příliš rychle jsem si zvykla na jednoduchou konzumní zábavu ve formě filmů, seriálů či hloupých televizních pořadů. A také na bezcílné brouzdání po internetu, které dokáže denně přesáhnout míru několika hodin, až člověk ztrácí přehled, kam se mu všechen ten čas poděl. Ale je to přece tak snadné! Jen zapnout notebook a nechat se vtáhnout do internetového světa zábavy, diskuzí, videí a… 

Jako člověk, který se vždy považoval za vášnivého čtenáře, knihomola chcete-li, se za sebe stydím. Stydím se za promarněný čas. Za hloupě promarněný čas! Protože na rozdíl od knih, mi tahle levná zábava nedává skoro nic, krom odreagování se od  všedních starostí. V knihovně mám několik kousků, které čekají, až se do nich ponořím, až se nechám unášet světem fantazie a tím, co jsem dříve tak milovala. 
Do hodiny tvůrčího psaní jsme měli donést oblíbený úryvek z knihy. Dlouho jsem nepřemýšlela, a sáhla jsem po svém oblíbeném Zaklínači, kde jsem bez problému nalistovala úryvek, na který si vzpomenu pokaždé, když máme přemýšlet o oblíbeném díle. Přede mnou četli Čechova, po mně Shakespeara, a já si v duchu říkala, tohle je to, co mám číst? Tohle se ode mě očekává? Protože za dva roky na vysoké jsem se naučila, že existuje literatura umělecká (krásná, chcete-li) a pak ten brak, co nikoho nezajímá. Tedy, neměl by zajímat. Nás především. Vyučující mají zkreslenou představu, že před spaním čteme Kafku, a u snídaně louskáme Němcovou. Zatímco my potají čteme v hodinách Marvelovky nebo Hru o trůny. 
Možná i díky tomuto postoji mám pocit, že bych se měla stydět za svůj čtenářský vkus. Za to, co mám ráda, co mě baví, co naplňuje (naplňovalo) můj volný čas. Vím, že hodnotná literatura by nás měla povznášet, vzdělávat a pomáhat nám růst. A netvrdím, že to tak není. Dokážu ocenit mnohá klasická díla. Ale stejně tak si myslím, že krásu, poučení a morální hodnoty lze hledat i jinde. Ať už je to fantasy, jako popelka literatury obecně, sci-fi nebo horor. 
Nejsem člověk, co by dokázal plnit předsevzetí, jak na běžícím pásu. Ale už kvůli sobě chci znovu najít tu vášeň, která mě burcovala ke čtení. Chci opět najít tu krásu psaného slova, která mě provázela od útlého dětství až do dospělosti. Vždyť knihy mi po dlouhou dobu byly lepšími příteli, než lidé. A na staré přátele se přece nezapomíná.
Ps. A víte, co? Prý to byl chytře vybraný úryvek!

PŘEČTENO: ADULTHOOD IS A MYTH

Když jsem nervózní, napjatá nebo ve stresu (což je prakticky pořád), sahám po knihách, které mě nějak dokážou utvrdit v tom, že v tom nejsem sama. Že jsou lidé, kteří jsou na tom podobně, trpí podobnými problémy, neduhy a fóbiemi, a díky tomu se cítím lépe. Ne snad proto, že bych to těm lidem přála, ale proto, že je příjemné nebýt na to sám. A jednou z těchto knih je soubor krátkých stripů Adulthood is a myth ze známé a populární kolekce Sarah’s Scribbles.

K této knize jsem se dostala poté, co jsem objevila facebookovou stránku Sarah’s Scribbles, kde autorka postupně zveřejňuje jednotlivé stripy. Sama už nevím, jak jsem k ní přišla, ale pravděpodobně mi ji poslal jeden z mých mála přátel, který tušil, že se v tom absolutně poznám. A já jsem tomuto člověku neskutečně vděčná, protože je jen málo věcí, které by mi takto zvedly náladu.

Jednotlivé krátké příběhy ve formě jednoduchého komiksu vycházejí z autorčiných zkušeností a zážitků, ve kterých se dozajista pozná spousta žen a mladých dívek, které tak nějak nezapadají do běžné představy světa. Hlavní hrdinka se potýká nejen se spoustou běžných ženských problémů, které nám dělají vrásky na čele a občas nás dohánějí k šílenství, ale do svých příběhů promítá i svůj pohled na svět a okolí.

Osobně mám nejraději její stripy, které se týkají sociálních interakcí a komunikace s ostatními lidmi. Její „nenávist“ k ostatním lidem, veřejnému vystupování, rannímu vstávání a naopak láska ke knihám, pohodlnému oblečení a samotě je něco, co mi pomáhá přežít náročné dny a stresová období. A co víc, mám pocit, že i ty nejmenší drobnosti odpovídají mému životu – zmiňme třeba onu lásku k deníkům všeho druhu (a neschopnost do nich napsat více jak tři stránky), neschopnost efektivní organizace, úklidu nebo včasného plnění úkolů. Je to zkrátka kniha, která v mnoha ohledech popisuje všemožné aspekty mého života v krátkých, ale naprosto trefných situacích, které dokáží vypovědět více, než sáhodlouhý román.

A právě ona trefnost a jednoduchost s jakou se autorka chytá těch nejběžnějších situací, nad kterými by se mnozí ani nepozastavili, dělá pro mě knihu tak zajímavou a poutavou. Na nic si nehraje, a ukazuje věci takové jaké jsou, ať už jsou společensky přijatelné, či nikoliv.

Pokud o Sarah’s Scribbles slyšíte poprvé, pak využijte té úžasné šance, že většinu stripů si můžete přečíst zadarmo na facebooku, a předem posoudit, zda vám tento klenot stojí za pořízení, či nikoliv. Já neváhala, a objednala si ji z Bookdepository hned, jak byla dostupná.

STAV OHROŽENÍ: SOCIÁLNÍ INTERAKCE!

Někdo by mě asi nazval introvertem, řekl, že jsem stydlivá, nebo skloňoval sociální fobii v nejrůznějších variacích. Když jsem ve známém prostředí, dokážu být hlasitá a nepřehlédnutelná, introvertem bych se proto nazvala jen stěží. Definici sociální fobie ani neznám. Stydlivá? No, možná trochu ano. Faktem je, že zkrátka nemám ráda lidi. 

Odjakživa mě děsí nové situace a noví lidé. Cizí prostředí mě stresuje, krade mi spánek a způsobuje zažívací potíže. Těmto věcem se snažím zuby nehty vyhýbat. Ve volnu se mi to skvěle daří, ale jakmile zase začne škola, je ze mě uzlíček nervů. Znáte tu situaci, kdy vejdete do místnosti, a nevíte, kam si sednout, protože všude už je obsazeno a vy hledáte nějaké volné místo, zatímco na vás všichni zírají? Tak to je moje noční můra, která mě pronásleduje několik posledních dní. Já vím, o nic nejde, všem jste ukradení, ale stejně. Polívá mě horko, jen když na to pomyslím. 
Mezi „cizími“ lidmi se necítím komfortně. Snažím se zmizet pod stolem, rozpustit se nebo utéct daleko od všech. Vzhledem k tomu, že ani jedno z těchto řešení není ve škole vhodné, snažím se najít aspoň jednu známou tvář, ke které bych se mohla upnout. Kolikrát si předměty zapisuju podle toho, zda tam někoho znám, ne podle toho, zda bych jej chtěla absolvovat. Případně předmět opustím jen proto, že tam není nikdo z lidí, se kterými si mám co říct. 
Nerada se vyjadřuji ve skupině lidí. Ti, co mě dlouho znají tomu těžko věří. V okruhu známých a kamarádů jsem občas až příliš hlučná, a většinou nezavřu zobák. Působím jako největší extrovert. A je pravda, že když už v takové situaci jsem, tak bojuji, jak nejlépe umím. Ve škole je to ale jiné. Většinu času se modlím, abych nebyla tázána přednášejícím, protože odpovídat před lidmi mi dělá problém, kor když nevím, zda znám správnou odpověď. Když jsem naposledy přiznala, že něco nevím, byla jsem podrobena několikaminutovému proslovu, kdy mi vyučující zvýšeným hlasem dával najevo, že jsem úplně blbá, a jak si to představuju něco nevědět. Chtělo se mi brečet. Myslela jsem si něco o prdeli, a držela kamennou tvář, zatímco uvnitř jsem se cítila ponížena na nejvyšší míru a měla jsem co dělat, abych se nesesypala. Další hřebíček do rakve mého sebevědomí. Předmět jsem bez učení zakončila na první pokus, a stejně to nedokázalo přebít ten pocit z ponížení, jakého se mi dostalo. A nevadilo mi to proto, že jsem něco nevěděla, ale proto, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo tomu nerozuměl. Vadilo mi, že se po mně svezla cizí frustrace a blbá nálada. Ve chvíli, kdy na mě někdo řve, se mi derou slzy do očí a nedokážu tomu zabránit, je to automatická reakce. Vím, že tuhle situaci budu mít před očima ještě dlouho, všechny negativní věci se mi pořád vrací.
Lidem se snažím, co nejvíce vyhýbat. Když nepočítám těch pár blízkých přátel, omezuji kontakty na nutné situace, kterým se nelze vyhnout. Škola, nákupy, zařizování. Kde to jde, omezuji kontakt na písemnou formu. Dobrovolně nikam netelefonuji, neobjednávám pizzu a nezvedám cizí čísla. Nerada oslovuji prodavačky a před prodejnou Vodafonu dokážu stepovat i pět minut, než se odhodlám vejít a požádat o ořezání simky. 
Abych byla upřímná, i email po sobě čtu několikrát, než se odhodlám jej odeslat. Trpím panickou hrůzou, že je v něm někde hrubka, překlep nebo cokoliv, co by mohlo být špatně. 
Občas si říkám, že být němá by byl skvělý způsob, jak se vyhnout nucenému hovoru, odpovědím a celkově interakcím, které mi nejsou příjemné. Kéž bych si mohla vybrat, kdy budu mluvit, a kdy nikoliv. Je vysilující být pořád ve střehu a napnutá, kvůli situacím, které ostatní lidé vůbec neřeší. 
Pokud se chcete trochu pobavit na toto téma, doporučuji mrknou na Finnish nigthmares na 9Gag. 
Jste extroverti, kteří milují kontakt s ostatními lidmi? Nebo jste introverti, co se mezi lidmi necítí dobře? Či snad něco mezi? Podělte se 🙂

PŘEČTENO: HEART AND BRAIN

Pokud jste milovníky komiksových stripů všeho druhu, pak vám pravděpodobně neunikl počin od Awkward Yetti. A pokud přeci jen unikl vaší pozornosti, pak vězte, že je nejvyšší čas to napravit. Rozpory mezi rozumem a srdcem známe přece každý.

Komiks, ve kterém se najde snad každý, vychází z našich niterných tužeb a nejbizarnější nápadů, které se snažíme rozumem krotit na tu nejúnosnější míru. Ale kdo by občas nechtěl poslechnout hlas svého srdce, a udělat úplnou blbost?

V této malé barevné knížce se setkáme se situacemi, které v běžném životě zažíváme dnes a denně. Ať už se jedná o ty nejmenší radosti, tak i těžkosti dospělého života. Vše je však podáno s humorem sobě vlastním, díky kterému člověka bolí bránice ještě dlouho po přečtení. Tato kniha  spadá do kategorie počinů, po kterých sáhnu pokaždé, když mám špatnou náladu a chci se odreagovat. Tuto funkci plní na jedničku. 
Ačkoliv jsem se vždy považovala za silně racionálního člověka, co se rozhoduje hlavně pomocí rozumu, díky tomuto komiksu jsem zjistila, že dost často u mě převládne onen hlas srdce, který mě nutí dělat bláznivé věci. A stejně jako Srdce, i já jsme milovníkem fantasy a všech těch veselých maličkostí, které dělají den lepším. A co mi dělá den lepším? Knihy jako je tato!
O této knize toho nelze mnoho říct, jelikož se zkrátka musí vidět. Naštěstí lze mnoho z těchto komiksů najít online, a to právě zde. Pokud vám dělá angličtina problém, dají se stripy najít i přeložené na facebooku. Osobně bych však více doporučila právě originální verzi, která dle mého vyzní mnohem lépe, a angličtina je zde opravdu jednoduchá. Pokud si však tento komiks zamilujete jako já, budete jej chtít mít ve své knihovničce. Nejsem si jistá, zda je dostupný někde v ČR, ale já jej bez problému objednávala z Book depository, kde mají poštovné zdarma. Doručení trvalo asi tři týdny.

Znáte tento povedený komiksový počin? 

Stresové omalovánky

Stres. Svádíme na něj své psychické i fyzické problémy. Neviditelný zabiják, o jehož existenci lze jen těžko pochybovat. Je všudypřítomný, a pravděpodobně jej nikdy nevystrnadíme ze světa. Z ekonomického hlediska se však jedná o vynikající byznys. Čím více stresu, tím větší poptávka po metodách a pomůckách na jeho zvládání. Několik chytrých hlav tak přišlo s myšlenkou, že ideální zbraní proti stresu jsou… Pastelky. Řeč bude o antistresových omalovánkách. Antistresových?

 

 

Takové reklamní masáži se dá vyhnout jen těžko, takže se není co divit, že jsem jí s vidinou případné duševní rovnováhy propadla také. V papírnictví jsem nechala majlant za velké balení pastelek, a podobný obnos za samotné omalovánky. Celá natěšená jsem k večeru zasedla ke stolu, abych dala průchod svému talentu, a zbavila se pomocí kreativity nepříjemného napětí, nashromážděného během několika posledních dní. Do ruky beru pastelku, a pouštím se do vybarvování prvního políčka, které pravděpodobně představuje okvětní lístek. Kytičky a zvířátka, no koho by to neuklidnilo?

Jedná se o ten nejtitěrnější lístek, jaký jsem měla to potěšení spatřit. S vyplazeným jazykem a nosem bloudícím po papíře se snažím nepřetáhnout linie, uvozující jednotlivé kousky mozaiky. Po třech tazích shledávám, že je třeba přistoupit k údržbě psacího nástroje. Strouhám pastelku do bezvědomí. Tři tahy jsou přesně to maximum, co lze na jedno ostrouhání zvládnout, aniž bych nechtíc zabloudila do sousedního políčka. Po půl hodině lístek slavnostně dokončuji, a utírám si pot z čela. Byla to fuška. Uvolněně se necítím. Jsem nervózní z představy, že jediný tah může pohřbít mé mistrovské dílo. S hrůzou zjišťuji, že zmíněný lístek patří mezi ta větší políčka na stránce. Dalších asi milion titěrnějších na mě stále čeká. Začínám si okusovat nehty. Ač se snažím, seč to jde, nechtíc přetahuji a pozoruji na sobě první známky rostoucího vzteku. Nehty už žádné nemám, a tak ohryzávám pastelky po celé jejich délce. Od nepřetržitého strouhání mám na palci mozoly. U dalšího políčka mi dochází dech, láme se mi tuha a nashromážděná frustrace dosahuje pomyslného bodu varu. S maniakálním výkřikem trhám omalovánky a lámu pastelky vedví. Mistrovské dílo končí po průletu pokojem na zemi v protějším koutě. Hned se cítím mnohem klidnější a vyrovnanější. Cíl splněn. O talentu, kreativitě či dušení rovnováze nemůže být ani řeč. Předchozí příčina stresu je však úspěšně zapomenuta, v tomto bodě splnily stresové omalovánky svůj cíl. Po této zkušenosti se však raději vrátím k omalovánkám s Krtečkem. V rámci zachování zbytku duševního zdraví.

CO BUDOUCNOST, MLADÁ DÁMO?

Čím chci v životě být jsem věděla naposledy ve školce. Chtěla jsem být fotbalistkou. Taky veterinářkou. Ošetřovatelkou plyšových medvídků. Prodavačkou plastových potravin. Tarzanem. Ve škole pak přišel zlom, kdy jsem zjistila, že být čím chci, jen protože chci, není možné. I tak jsem na základce měla své sny. 

Ty se postupně rozplývaly po dobu studia na gymnáziu, které jsem po velkých útrapách s přírodními vědami zakončila maturitou dohromady za 4 (o tom, že budu mít samé, jsem ani nesnila, ale přípravu jsem nepodcenila). Před maturitou jsem podala několik přihlášek na VŠ. Co taky s gymplem, že jo. Střílela jsem naslepo. Vůbec jsem netušila, co chci v životě dělat, co chci studovat, kde chci pracovat, co se mnou vlastně bude. Byla jsem zmatená a bez cíle. To se projevilo dvěma lety na dvou různých oborech, z nichž ani jeden mě nijak nenaplňoval. Díky skvělým rodičům a jejich podpoře, jsem to zkusila napotřetí, a není to tak zlé. Dokonce se dá říct, že některé předměty mě docela baví a se studiem i přes hrůzyplné historky starších ročníků nemám zatím žádný problém. 
Problémy s budoucností vyřešeny. Vyřešeny? Ale kde že. Pořád nevím čím chci být, kým chci být. Nevím, kde chci pracovat. Do vínku mi nebyly dány profesní ambice a předpoklady pro kariérní vzestup. Celý život mám utkvělou představu o své budoucnosti – jsou tam děti, je tam manžel, je tam pes, je tam pěkná a harmonická domácnost. Tuto představu bych souhrnně nazvala rodinné štěstí. Ano, jsem žena, která touží po spokojené a šťastné rodině. Jsem žena, které to v životě stačí. Práce pro mě vždy znamenala pouze prostředek k výdělku peněz, nikdy ne příležitost k seberealizaci. 
Současný životní styl mě děsí. Ráno do práce, odpoledne/večer návrat, domácnost, vaření, děti a pak únavou padnout do postele, aby to druhý den začalo nanovo. Žít ve stresu, lítat jak hadr na holi a vlastně nic nemoci dělat naplno a pořádně. Vše dělat jen napůl, protože vše se musí stihnout a člověk to už nemá na kdy odložit. Nemoci si zahrát s dětmi pexeso, protože tam čeká nádobí, nemoci jít na procházku, protože je potřeba jít nakoupit a vyřídit papíry, nemít ani zbla času na sebe, protože už zkrátka není kam vetknout. Mít všechno, a ve finále nemít nic. Proletět životem na jeden nádech.
Většina žen by se styděla, kdyby je měl živit manžel. Stydím se před nimi za to, že bych se nestyděla. Opravdu, na rovinu to přiznám, a nechám se za to lynčovat, že by mi vůbec nevadilo, kdybych byla doma a živil mě manžel. Nesouhlasím totiž s utkvělou představou, že žena v domácnosti nic nedělá a má spoustu volného času. Myslím si, že úklid domácnosti, nákupy, vyřizování, práce na zahradě, vaření a starost o děti není práce zanedbatelná. Je to práce podceňovaná a nedoceňovaná. Společnost si zvykla přeměřovat užitečnost člověka na základě výšky jeho platu. Žena v domácnosti je plebs, který rodině nic nepřináší. Neříkám, že v životě nechci dělat nic jiného, abych byla upřímná, nějaká práce z domu by mi přišla jako skvělé řešení, ale to je v tomto státě spíše utopie. 
Je moderní vše dělit napůl. Domácí práce, účty, nájem, starost o děti, hypotéku. Nejsme už jednotka, jsme dvě jednotky žijící ve společné domácnosti. Na nikoho nechceme spoléhat, protože co by kdyby. Předem počítáme s nezdarem manželství, abychom náhodou pak neskončili na dlažbě. No, měla bych napsat spíše „neskončily“. Jsou to především ženy, které vlivem špatných příběhů a zkušeností jiných předem taktizují. Mluví o lásce a důvěře, ale nechávají si zadní vrátka. Je důležité důvěřovat, ale zase ne moc! Jsem hloupá a naivní, když se mi tento přístup příčí. Odmítám jít do partnerství a do manželství jako do předem prohrané bitvy. Vyslechla jsem si to mnohokrát, a mnohokrát si to ještě vyslechnu, ale i přesto jsem ochotná riskovat. Nebojím se spolehnout se na svého partnera, který mi za celých pět let nedal důvod k tomu, aby mu nevěřila, ani jediný důvod k obavám. Nebylo by ode mě fér, abych dopředu počítala se zradou z jeho strany. Nezaslouží si to.
A že možná dostanu od života na prdel? I to se může stát. Život je zkrátka nevyzpytatelný. Ale i přesto si myslím, že jsou v životě věci, pro které stojí za to riskovat.