IMG_20170821_170947

Když mi bylo šestnáct, barvila jsem si vlasy poměrně často. Není se co divit, puberta je období experimentování a kdo si neprošel aspoň nějakou změnou vizáže, jako by nebyl. Naštěstí mě minula touha po propichování různých částí těla (jedinou neřestí byl magnetický kamínek v nose, který jsem se snažila nevdechnout) a tetování mi bylo zatrženo dřív, než jsem se dostala k druhému T. Ale vlasy, do těch mi nikdo nekecal. Červená, černá, blond, hnědá…

 

Toto období časem ustalo a já se vzbudila, když mi začalo táhnout na čtvrt století. Ano, už mám blíž ke čtvrt století, jak ke sladké dvacítce. A to už je skoro třicet, no ne?! Každopádně jsem cítila, že mi nějak ujíždí vlak a brzo nastane chvíle, kdy už nebude na experimentování se vzhledem čas ani vhodný věk. A tak jsem se vrátila k barvení vlasů. Protože propichování kůže mě pořád nebere a motiv na tetování jsem si pořád neujasnila.

 

Nemám vlasy po prdel, ale ani zrovna krátké, tak nějak pod lopatky. Tohle je pro další vývoj příběhu důležité. Z nějakého důvodu se dlouhé vlasy barví blbě. Asi proto, že jsou tak nějak všude. Díky tomu je barva všude. Kde se vzala na té stěně?! Kdo ví!

 

Vynechme potíže s výběrem odstínu, který na krabičce vždycky vypadá úplně jinak než na hlavě. To už je zkrátka samozřejmost a loterie s barevným odstínem je součástí zábavy. V současné době je možné koupit barvy pěnové (ty mám nejradši), s aplikační lahvičkou (ty méně) nebo klasické (ty nechápu). Odstín, který jsem chtěla, se v pěnové nevyrábí. Nechápu, kdo vymyslel, že se dá barva na vlasy naplácat pomocí barvícího hřebenu. Četli jste někdy ten návod?

 

„Rozdělte vlasy a pramen po prameni nanášejte barvu.“ Nebo podobný canc ve stejném duchu. Copak to jde? S vlasama delšíma než po uši?! Nejen, že bych musela být chobotnice, ale ještě bych si ten hřeben z vlasů nakonec musela vystříhat manikúrníma nůžkama. Ten, kdo to psal, si buď nikdy nebarvil vlasy, nebo je to Superman.

 

Prozřetelně jsem si kdysi koupila v kadeřnických potřebách ty pláště, které mají chránit oblečení před zabarvením. Přestože jsem si ho kolem krku utáhla tak, že moje pleť začala nabývat fialového zbarvení, barva si stejně našla cestičku dolů po mém krku a moje apartní domácí vytahané bílé tričko vypadá, jak kdyby jej napadl batikovací gang. No nevadí.

 

Na barvící hřeben rezignuju rovnou. Barvu nabírám z kelímku rovnou do ruky a plácám si ji na hlavu jako šampon. Prostě jak mě napadne. Vím, že je tento postup funkční, přestože je trochu problematický. Tuším, že z toho koberečku už tu barvu nevyperu. Poučení pro příště – odstranit všechny textílie z dosahu 5 metrů. Otázkou zůstává, jak se mi podařilo tu barvu dostat na dvě protilehlé stěny, zrcadlo, podlahu a vanu.

 

Dalších 20 až 30 minut systematicky kontroluji, zda mi vlasy stále drží na hlavě. Sedím uprostřed místnosti na zemi a snažím se ničeho nedotýkat. Kolem stěn se plížím jako agent na tajné misi, který nechce spustit sledovací zařízení. Po zjištění, že mě vlasy neopouští, si oddechnu. Když nadejde správný okamžik, nakloním se nad vanu, abych smyla barvu z vlasů, přičemž se modlím o přijatelný barevný výsledek.

 

Všimli jste si, jak v návodech vždy píšou, že máte vlasy umývat, dokud nebude voda čirá? Dodnes, ani po letech barvení, nechápu, jak to mám vlastně udělat. Nejen, že není v mých silách vymýt tu barvu natolik na jeden zátah, ale i po třech týdnech pravidelného umývání vypadá voda ve vaně, jak kdybych tam zařízla dvacet štěňátek. Kdybych se snažila barvu po barvení zcela vymýt, tak mě zažaluje moravská vodárenská a příští období sucha mi přišijí na vrub ekologové ze širokého dalekého okolí.

 

Že umytím, to nejtěžší končí? Ale kdeže. Ještě na člověka čekají ony záludné pytlíčky s pečujícím balzámem po barvení. Proč záludné? Zkoušeli jste je někdy otevřít mokrýma rukama, zatímco visíte přes stěnu vany? Ty mrchy sice mají na jedné straně perforaci, ale rozhodně tak nejdou roztrhnout. A tak se mokrýma rukama snažím rozcupovat pytlíček, který úspěšně vzdoruje. Jen se různě natahuje a deformuje do stran. Ze zoufalství zapojuju zuby, ale ouha, s tímhle by si neporadil ani krokodýl (A ten se má, páč má hubu plnou zubů, jak zpívá Těžkej Pokondr). Zoufale volám partnera a podávám mu ožužlaný rozkousaný sáček těžko identifikovatelného tvaru. Vysvobozuje mě. Hurá.

 

Zabarvené ručníky už ani nepočítám. Klesám k zemi a těžce vydechuju. Někde po cestě jsem šlápla do barvy, takže mám fleky po celé koupelně. Z nohy jde ta barva sundat stejně blbě, jako z jiných částí těla. Začínám chápat, proč někteří chodí ke kadeřnici.

 

Tak zase za 6 týdnů!

Tags: No tags

11 komentářů

Napsat komentář