IMG_20170821_170947

Barvení vlasů aneb Proč to mám sakra na noze?!

Když mi bylo šestnáct, barvila jsem si vlasy poměrně často. Není se co divit, puberta je období experimentování a kdo si neprošel aspoň nějakou změnou vizáže, jako by nebyl. Naštěstí mě minula touha po propichování různých částí těla (jedinou neřestí byl magnetický kamínek v nose, který jsem se snažila nevdechnout) a tetování mi bylo zatrženo dřív, než jsem se dostala k druhému T. Ale vlasy, do těch mi nikdo nekecal. Červená, černá, blond, hnědá…

Zaklínač v bublině

Jsem předvídatelná, stačí na něco nalepit nálepku Zaklínač, a já si to bez většího rozmýšlení koupím. Je to stará láska, která nerezaví. A jako každá první láska nám zůstává pod kůží, a má jedinečné místo v našich vzpomínkách. Vždy bude něčím vyjímečná, a věčná. Ale co když se stará láska změní k nepoznání?

Komiksový Zaklínač je určitě projekt, který má potenciál. Z mého pohledu však bohužel nenaplněný a v mnoha ohledech dosti plochý. Ačkoliv jsem se snažila přistupovat k těmto kouskům s nadšením, po určité chvíli jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jen další způsob na tahání peněz. 
Co se týče zpracování, nemohu hovořit za ostatní. Každý máme jiný vkus, a ten se odrazí v názoru na komiksovou kresbu. Já si na ni musela nějakou dobu zvykat, jelikož mi přišla příliš ostrá a Zaklínače jsem v ní nepoznávala tak, jak bych chtěla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle není Geralt. Po chvíli jsem se však naučila to odsunout do pozadí, a ponořit se do příběhu. 
Když porovnám oba díly, musím říct, že lepší hodnocení má první z nich – Skleněný dům. Mně osobně však byl mnohem bližší díl druhý – Liščí děti. Věřím však, že valná část mého hodnocení není objektivní, jelikož jsem před přečtením komiksů měla už přelouskanou Bouřkovou sezonu. A právě proto mi Liščí děti byly bližší, příběh jsem poznávala, a věřím, že jsem si do něj promítla více, než kolik v komiksu bylo. A také jsem díky tomu dokázala přehlédnout určité nesrovnalosti, a případnou plochost vyprávění. Pokud jsme v dětství mnohokrát slyšeli pohádku o Červené Karkulce, nepotřebujeme už detailní vyprávění, abychom si celý příběh dokázali živě představit. Hodnotila bych stejně, kdybych knihu přečtenou neměla, a musela si vystačit pouze s příběhem v komiksu? Nejspíše ne. 
Co tedy musím Skleněnému domu nechat, je originálnost příběhu. Nemohla jsem se chytat příběhů, které už z Geraltova světa znám, a musím tedy uznat, že zde mi příběh přišel dostačující. Díky menšímu množství postav jsem se také lépe orientovala, a jejich vykreslení mi přišlo mnohem lepší, než v případě druhého dílu, kde se nedozvídáme mnoho, a v postavách se ztrácíme. Když se na obě knihy podívám s odstupem, musím uznat, že Skleněný dům je z literárního hlediska hodnotnější, než pouhá adaptace v podobě Liščích dětí. A co hůře, i v případě kresby mi přijde první díl propracovanější a vizuálně lepší. Jak kdyby si tvůrci po prvním díle řekli, že už se nebudou tolik namáhat, a tak příběh převzali a kresbu ošulili. A je to škoda. 
Pro mě jako milovníka Gwynbleiddova světa se jedná o kousky, které hezky doplňují moji zaklínačskou poličku. Zároveň jsou pro mě jako milovníka i zklamáním, protože zkrátka nenaplnily má očekávání. Je těžké držet v ruce „knihu“ a dokola si opakovat „Není to Sapkowski, není to Sapkowski…“ aby se člověk vyhnul jakémukoliv srovnávání. Já se mu bohužel nevyhla. 

Rozloučení s podzimem

Ačkoliv ještě není ani konec listopadu, svatý Martin už nám na svém bílém oři dovezl první várku sněhu. A když se z nebe snáší první bílé vločky (škoda, že se tak neděje právě teď), je nejlepší čas se ohlédnout za podzimem, který na můj vkus utekl příliš rychle. No nedá se nic dělat. Stejně jako jsem milovníkem podzimu, jsem stejným, možná i větším milovníkem zimy a mrazu. O tom ale jindy. Teď bych vám ráda nabídla malou vzpomínku na barevné listí, sluníčko a déšť.

Užili jste si letošní podzim? A těšíte se jako já na zimu?

ČTENÁŘSKÁ KRIZE..!

Když přišlo na přetřes čtení, vždy jsem se chlubila, že dokážu přečíst i tisíc stránek za den. Nelhala jsem. Naposledy jsem skoro na posezení přečetla Tanec s draky. Bylo to dlouhé, a krásné posezení. A je to už pěkně dávno.

Vždy jsem měla období, kdy jsem četla méně než jindy. Měsíce nabušené knihami střídaly měsíce, kdy jsem stěží přelouskala jediný román, jedinou útlou knihu. Nebo taky žádnou knihu. Vlastně jsem to vždy brala jako určité stádium, které přišlo a zase odešlo. Naposledy se mi však vloudilo do života až nezvykle nenápadně, jako stín. Četla jsem méně, a méně, a méně…
Až nedávno jsem si uvědomila, že za to nemůže škola a kvanta povinné četby české literatury, které mě ještě dlouho po zkoušce pronásledují ve snech, jako plíživé noční můry. Ne, nemůže za to škola, úkoly, prezentace ani nutná příprava. Do života se mi vkradla lenost. Lenost číst, lenost konzumovat knihy a příběhy, lenost bavit se tak, jak jsem dříve považovala za přirozené.
Příliš rychle jsem si zvykla na jednoduchou konzumní zábavu ve formě filmů, seriálů či hloupých televizních pořadů. A také na bezcílné brouzdání po internetu, které dokáže denně přesáhnout míru několika hodin, až člověk ztrácí přehled, kam se mu všechen ten čas poděl. Ale je to přece tak snadné! Jen zapnout notebook a nechat se vtáhnout do internetového světa zábavy, diskuzí, videí a… 

Jako člověk, který se vždy považoval za vášnivého čtenáře, knihomola chcete-li, se za sebe stydím. Stydím se za promarněný čas. Za hloupě promarněný čas! Protože na rozdíl od knih, mi tahle levná zábava nedává skoro nic, krom odreagování se od  všedních starostí. V knihovně mám několik kousků, které čekají, až se do nich ponořím, až se nechám unášet světem fantazie a tím, co jsem dříve tak milovala. 
Do hodiny tvůrčího psaní jsme měli donést oblíbený úryvek z knihy. Dlouho jsem nepřemýšlela, a sáhla jsem po svém oblíbeném Zaklínači, kde jsem bez problému nalistovala úryvek, na který si vzpomenu pokaždé, když máme přemýšlet o oblíbeném díle. Přede mnou četli Čechova, po mně Shakespeara, a já si v duchu říkala, tohle je to, co mám číst? Tohle se ode mě očekává? Protože za dva roky na vysoké jsem se naučila, že existuje literatura umělecká (krásná, chcete-li) a pak ten brak, co nikoho nezajímá. Tedy, neměl by zajímat. Nás především. Vyučující mají zkreslenou představu, že před spaním čteme Kafku, a u snídaně louskáme Němcovou. Zatímco my potají čteme v hodinách Marvelovky nebo Hru o trůny. 
Možná i díky tomuto postoji mám pocit, že bych se měla stydět za svůj čtenářský vkus. Za to, co mám ráda, co mě baví, co naplňuje (naplňovalo) můj volný čas. Vím, že hodnotná literatura by nás měla povznášet, vzdělávat a pomáhat nám růst. A netvrdím, že to tak není. Dokážu ocenit mnohá klasická díla. Ale stejně tak si myslím, že krásu, poučení a morální hodnoty lze hledat i jinde. Ať už je to fantasy, jako popelka literatury obecně, sci-fi nebo horor. 
Nejsem člověk, co by dokázal plnit předsevzetí, jak na běžícím pásu. Ale už kvůli sobě chci znovu najít tu vášeň, která mě burcovala ke čtení. Chci opět najít tu krásu psaného slova, která mě provázela od útlého dětství až do dospělosti. Vždyť knihy mi po dlouhou dobu byly lepšími příteli, než lidé. A na staré přátele se přece nezapomíná.
Ps. A víte, co? Prý to byl chytře vybraný úryvek!

CO BUDOUCNOST, MLADÁ DÁMO?

Čím chci v životě být jsem věděla naposledy ve školce. Chtěla jsem být fotbalistkou. Taky veterinářkou. Ošetřovatelkou plyšových medvídků. Prodavačkou plastových potravin. Tarzanem. Ve škole pak přišel zlom, kdy jsem zjistila, že být čím chci, jen protože chci, není možné. I tak jsem na základce měla své sny. 

Ty se postupně rozplývaly po dobu studia na gymnáziu, které jsem po velkých útrapách s přírodními vědami zakončila maturitou dohromady za 4 (o tom, že budu mít samé, jsem ani nesnila, ale přípravu jsem nepodcenila). Před maturitou jsem podala několik přihlášek na VŠ. Co taky s gymplem, že jo. Střílela jsem naslepo. Vůbec jsem netušila, co chci v životě dělat, co chci studovat, kde chci pracovat, co se mnou vlastně bude. Byla jsem zmatená a bez cíle. To se projevilo dvěma lety na dvou různých oborech, z nichž ani jeden mě nijak nenaplňoval. Díky skvělým rodičům a jejich podpoře, jsem to zkusila napotřetí, a není to tak zlé. Dokonce se dá říct, že některé předměty mě docela baví a se studiem i přes hrůzyplné historky starších ročníků nemám zatím žádný problém. 
Problémy s budoucností vyřešeny. Vyřešeny? Ale kde že. Pořád nevím čím chci být, kým chci být. Nevím, kde chci pracovat. Do vínku mi nebyly dány profesní ambice a předpoklady pro kariérní vzestup. Celý život mám utkvělou představu o své budoucnosti – jsou tam děti, je tam manžel, je tam pes, je tam pěkná a harmonická domácnost. Tuto představu bych souhrnně nazvala rodinné štěstí. Ano, jsem žena, která touží po spokojené a šťastné rodině. Jsem žena, které to v životě stačí. Práce pro mě vždy znamenala pouze prostředek k výdělku peněz, nikdy ne příležitost k seberealizaci. 
Současný životní styl mě děsí. Ráno do práce, odpoledne/večer návrat, domácnost, vaření, děti a pak únavou padnout do postele, aby to druhý den začalo nanovo. Žít ve stresu, lítat jak hadr na holi a vlastně nic nemoci dělat naplno a pořádně. Vše dělat jen napůl, protože vše se musí stihnout a člověk to už nemá na kdy odložit. Nemoci si zahrát s dětmi pexeso, protože tam čeká nádobí, nemoci jít na procházku, protože je potřeba jít nakoupit a vyřídit papíry, nemít ani zbla času na sebe, protože už zkrátka není kam vetknout. Mít všechno, a ve finále nemít nic. Proletět životem na jeden nádech.
Většina žen by se styděla, kdyby je měl živit manžel. Stydím se před nimi za to, že bych se nestyděla. Opravdu, na rovinu to přiznám, a nechám se za to lynčovat, že by mi vůbec nevadilo, kdybych byla doma a živil mě manžel. Nesouhlasím totiž s utkvělou představou, že žena v domácnosti nic nedělá a má spoustu volného času. Myslím si, že úklid domácnosti, nákupy, vyřizování, práce na zahradě, vaření a starost o děti není práce zanedbatelná. Je to práce podceňovaná a nedoceňovaná. Společnost si zvykla přeměřovat užitečnost člověka na základě výšky jeho platu. Žena v domácnosti je plebs, který rodině nic nepřináší. Neříkám, že v životě nechci dělat nic jiného, abych byla upřímná, nějaká práce z domu by mi přišla jako skvělé řešení, ale to je v tomto státě spíše utopie. 
Je moderní vše dělit napůl. Domácí práce, účty, nájem, starost o děti, hypotéku. Nejsme už jednotka, jsme dvě jednotky žijící ve společné domácnosti. Na nikoho nechceme spoléhat, protože co by kdyby. Předem počítáme s nezdarem manželství, abychom náhodou pak neskončili na dlažbě. No, měla bych napsat spíše „neskončily“. Jsou to především ženy, které vlivem špatných příběhů a zkušeností jiných předem taktizují. Mluví o lásce a důvěře, ale nechávají si zadní vrátka. Je důležité důvěřovat, ale zase ne moc! Jsem hloupá a naivní, když se mi tento přístup příčí. Odmítám jít do partnerství a do manželství jako do předem prohrané bitvy. Vyslechla jsem si to mnohokrát, a mnohokrát si to ještě vyslechnu, ale i přesto jsem ochotná riskovat. Nebojím se spolehnout se na svého partnera, který mi za celých pět let nedal důvod k tomu, aby mu nevěřila, ani jediný důvod k obavám. Nebylo by ode mě fér, abych dopředu počítala se zradou z jeho strany. Nezaslouží si to.
A že možná dostanu od života na prdel? I to se může stát. Život je zkrátka nevyzpytatelný. Ale i přesto si myslím, že jsou v životě věci, pro které stojí za to riskovat. 

JE VŠUDYPŘÍTOMNÝ!

Jestli existuje domácí práce, kterou naprosto nesnáším, pak je to zaručeně utírání prachu. Jsem přesvědčena, že snad není na světě zbytečnější činnost, a to říkám jako alergik. Proč? Prach je dle mého konstantní. On prostě JE. A je všudypřítomný! Když ho ráno utřu, tak večer je zpátky. V menší míře, ale je. Díky dlouhodobému pozorování jsem došla k poznání, že po určité době se nános prachu ustálí na určité hodnotě, která přestane exponenciálně stoupat. Po dvou týdnech je nános prachu stejný, jako po měsíci. Stane se jednolitou vrstvou.

Mám ráda tmavý nábytek. Opravdu. Nesnáším vzor borovice a podobné nažloutlé tóny. Jedinou výjimkou je pro mě dekor neopracovaného dřeva ve skandinávském stylu (takové to šedobílé dřevo), ve kterém mám udělanou obrovskou knihovnu a stolek v obýváku. Ale ložnici, ložnici mám v tmavé barvě. Je to krásné, na pohled je to skvost. Nevýhoda? Prach!

Ano, ten všudypřítomný parchant se s rozkoší roztahuje po mém tmavém nábytku, aby se mi dennodenně vysmíval. Aby se vysmíval mojí snaze se ho zbavit. Je na komodě, je na pracovním stole, na poličkách i na nočních stolcích. Je všude! Za výběr dekoru bych občas mlátila hlavou do zdi. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že jeho utření mi naštěstí moc času nezabere. O to míň však utírám prach v jiných místnostech. Na tom světlém přece není vidět!

A to ani nemluvím o světlých kachličkách v koupelně, kde je ten parchant naprosto nezničitelný. Neustále se hromadí v rozích, aby mě přepadl pokaždé, když vejdu. A extrémně rád se drží v místech, ke kterým se musím plazit po břiše s nataženou hnátou, abych ho dostala z toho nejzazšího rohu.

V tuto chvíli prostě pociťuji životní nenávist vůči prachu, o kterou jsem se musela podělit.

A jaké domácí práce vytáčí vás?