Archiv rubriky: Všehochuť

Psaní závěrečné práce je noční můrou skoro každého studenta. Představa samostatné práce po třech letech, kdy vám dennodenně opakují, co a jak máte říkat, co se naučit a jak to udělat, je jednoduše děsivá. Hlavně proto, že vám nikdo nikdy neřekne, jak to máte udělat. A co máte udělat. Vlastně vám poprvé po třech letech nikdo neřekne skoro nic. A tak se v tom začnete plácat. A nakonec to nějak uplácáte, a když budete mít štěstí, tak i obhájíte. Jak tahle strastiplná cesta začíná? A kde vlastně končí?

Prokrastinace (a kocovina) má mnohá úskalí. Nejen to, že defakto nezvládnete nic z toho, co máte udělat. Ještě vás dovede k informacím, které jste vlastně nepotřebovali. A co hůř, po hodině zjistíte, že sledujete videa o mrtvolách s pocitem, že není nic lepšího na světě. Obzvlášť ne ta hromada nádobí, práce, učení, psaní bakalářky  etc. Prokrastinace je vlastně prospěšná. Chrání naše duševní zdraví před negativními vlivy povinností a dospělosti. Připijme prokrastinaci na zdraví! (A to na obrázku je koza ilustrační!)

Dobře uč. Pak můžeš být svým pánem. Pánem svého času. Říkali rodiče. Nikdo ovšem neřekl, že být pánem svého času znamená pracovat 12 a více hodin denně. Denně! Pracovat sám na sebe, být podnikatel, živnostník, zkrátka si hrabat na svém písečku. Každý měl nějaké romantické představy o tom, jak super je být na volné noze. Pravda je taková, že hlavně v začátcích jde o boj s pochybnostmi, nervové vytížení, minimum času a  především o hromadu stresu. Být živnostníkem možná znamená ovládat svůj čas a práci, ale také to znamená tvrdé pády, bezradnost a snahu nepotopit se hned ze startu jak děravý necky.

Telefon zvoní. Polévá mě horko. Zběžně mrknu na displej, bliká tam „Mamka“. Dlouhý úlevný výdech, přijímám hovor a zahajuji několikaminutový rozhovor. Situace číslo dvě. Zvoní telefon a mě polévá horko. Mrknu na displej, kde září jméno mého zaměstnavatele či klienta, chcete-li. Horko nepolevuje, tep se nebezpečně zvyšuje, píchá mě u srdce a dělá se mi mdlo. Chvíli bojuji s myšlenkou, že budu statečná.  Pak zmáčknu červené tlačítko. Mé zbabělé já opět zvítězilo. Píšu omluvnou SMS ve stylu „Zrovna nemohu hovořit“ nebo „Jsem na přednášce a nemohu vzít telefon“. Přestože sedím doma v obýváku a klepu se jak ratlík v lednu. Je vám to povědomé? Pro vaše dobro doufám, že nikoliv.