a6ac379976d46b38_MCDSPLI_EC100_H

Jaké je to být rozpolcený?

Kevin by se dal považovat za normálního, možná trochu výstředního chlapíka. Nebýt toho, že kromě Kevina, tu máme dalších 23 osobností, které s ním sdílí jeho tělo. Kevin totiž díky traumatu z dětství trpí diagnózou DID (mnohačetná porucha osobnosti). Své místo na světle si postupně uzurpuje každá z jeho identit. Vlivem stresu i ty, které měly zůstat v temnotách. Co se stane, když jedna z nich provede něco opravdu zlého? Ostatní začnou zoufale volat o pomoc. 

Učitel, mučitel?

Možná se shodneme, a možná taky ne, že kvalitní vzdělávání stojí hlavně na kvalitních pedagozích. A možná se shodneme v tom, že v českém systému je takových pedagogů nedostatek. Čím to, že máme kvanta vysokoškolsky vzdělaných lidí, a přitom tak málo těch, kteří by mohli vzdělávat další generace? Skvělý pedagog dokáže pro svůj předmět nadchnout, nebo minimálně zaujmout, prakticky každého. Neschopný pedagog naproti tomu dokáže zkazit i to, co jsme dříve měli rádi.

Zvířata… fantastická?

Jsem si jistá, že s recenzemi Fantastických zvířat se v nejbližších dnech roztrhne pytel. Je to jeden z filmů, na který se těší banda milovníku Harryho Pottera, a všichni budou mít touhu se k němu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že jsem ve světě HP prakticky žila po tři roky, nemohla jsem si tento film nechat ujít. Narozdíl od ostatních jsem se však cíleně vyhla veškerému hype okolo tohoto snímku, nečetla jsem dohady a jediné, co jsem za celou dobu zhlédla, byly dva trailery. Neměla jsem tedy žádná očekávání. Spíše jsem se obávala, že se bude jednat o slabých odvar z HP světa, a po Prokletém dítěti jsem se bála zklamání.

Warner Bros pinctures

O to více jsem byla překvapena kompozicí celého filmu. Příběh držel překvapivě dobře pohromadě, a postavy jsou víceméně uvěřitelné, obsazení nemohu nic vytknout. Snad jen na konci jsem si nebyla jistá jednou z postav, ale na její obsazení panují obecně rozporuplné názory. Eddie Redmayne je pro mě novinkou. Neviděla jsem žádný z jeho předešlých filmů, snad jen ty, kde hrál vedlejší role, a tak mi nijak nepronikl do mé chabé paměti. V této roli mi přišel k sežrání, a neskutečně se mi tam líbil. Málokdy mám takový pocit, že se někdo na danou roli hodí tolik, jako Redmayne na Newta. 
Co se týče zpracování, začnu do zvířat. Ta jsou perfektní. Naprosto mě učarovala, a myslím, že se tvůrcům maximálně povedla. Od hrabáka po chropotala. Pokud jde o ostatní efekty, místy bych možná sundala nohu z plynu. Akčních scén tam bylo trochu více, než bych pokládala za nutné, ale celkově mi to nijak extra nevadilo. I z tohoto pohledu jsem byla spokojená.
Humor mě překvapil asi nejvíce. Pokud jsem něco opravdu nečekala, byl to jemný ale dobře mířený humor, díky kterému jsem nejednou vyprskla smíchy, a soudě dle reakcí v kině jsem nebyla jediná. Nebyl nucený ani hloupě „americký“, a pracoval spíše s náznaky a výrazy, než s vtipnými replikami. 
Z filmu jsem odcházela více než nadšená. Předčil má chabá očekávání mnohonásobně, což byla po předchozích zkušenostech s mnoha velkofilmy příjemná změna. Těžko bych hledala něco, co bych mohla vytknout. A dělat to nebudu. Nebudu se za každou cenu stavět do role kritika, a hledat chyby na filmu, který ve mně zanechal tak pozitivní dojem, že bych na něj chtěla jít zase znova. 
A co vaše dojmy z návratu do světa HP? Byla to pro vás příjemná cesta nebo to místy drncalo?
pexels-photo-167682

Vím, že nic nevím!

Vsadím se, že ten pocit znáte také. Někdo vám něco vysvětluje, vy posloucháte a v hlavě slyšíte šumění, nebo ještě lépe – vůbec nic. Ačkoliv burcujete mozkové buňky k nějaké aktivitě, nemáte nejmenší tušení, o čem ten člověk vlastně mluví. O to horší je to pocit, když víte, že toho brzy budete šeredně litovat. Klasická situace, se kterou se setkáte nejčastěji na vysoké škole. Dříve nebo později přijde hodina, ze které půjdete s pocitem naprosto ztraceného času.

STAV OHROŽENÍ: SOCIÁLNÍ INTERAKCE!

Někdo by mě asi nazval introvertem, řekl, že jsem stydlivá, nebo skloňoval sociální fobii v nejrůznějších variacích. Když jsem ve známém prostředí, dokážu být hlasitá a nepřehlédnutelná, introvertem bych se proto nazvala jen stěží. Definici sociální fobie ani neznám. Stydlivá? No, možná trochu ano. Faktem je, že zkrátka nemám ráda lidi. 

Odjakživa mě děsí nové situace a noví lidé. Cizí prostředí mě stresuje, krade mi spánek a způsobuje zažívací potíže. Těmto věcem se snažím zuby nehty vyhýbat. Ve volnu se mi to skvěle daří, ale jakmile zase začne škola, je ze mě uzlíček nervů. Znáte tu situaci, kdy vejdete do místnosti, a nevíte, kam si sednout, protože všude už je obsazeno a vy hledáte nějaké volné místo, zatímco na vás všichni zírají? Tak to je moje noční můra, která mě pronásleduje několik posledních dní. Já vím, o nic nejde, všem jste ukradení, ale stejně. Polívá mě horko, jen když na to pomyslím. 
Mezi „cizími“ lidmi se necítím komfortně. Snažím se zmizet pod stolem, rozpustit se nebo utéct daleko od všech. Vzhledem k tomu, že ani jedno z těchto řešení není ve škole vhodné, snažím se najít aspoň jednu známou tvář, ke které bych se mohla upnout. Kolikrát si předměty zapisuju podle toho, zda tam někoho znám, ne podle toho, zda bych jej chtěla absolvovat. Případně předmět opustím jen proto, že tam není nikdo z lidí, se kterými si mám co říct. 
Nerada se vyjadřuji ve skupině lidí. Ti, co mě dlouho znají tomu těžko věří. V okruhu známých a kamarádů jsem občas až příliš hlučná, a většinou nezavřu zobák. Působím jako největší extrovert. A je pravda, že když už v takové situaci jsem, tak bojuji, jak nejlépe umím. Ve škole je to ale jiné. Většinu času se modlím, abych nebyla tázána přednášejícím, protože odpovídat před lidmi mi dělá problém, kor když nevím, zda znám správnou odpověď. Když jsem naposledy přiznala, že něco nevím, byla jsem podrobena několikaminutovému proslovu, kdy mi vyučující zvýšeným hlasem dával najevo, že jsem úplně blbá, a jak si to představuju něco nevědět. Chtělo se mi brečet. Myslela jsem si něco o prdeli, a držela kamennou tvář, zatímco uvnitř jsem se cítila ponížena na nejvyšší míru a měla jsem co dělat, abych se nesesypala. Další hřebíček do rakve mého sebevědomí. Předmět jsem bez učení zakončila na první pokus, a stejně to nedokázalo přebít ten pocit z ponížení, jakého se mi dostalo. A nevadilo mi to proto, že jsem něco nevěděla, ale proto, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo tomu nerozuměl. Vadilo mi, že se po mně svezla cizí frustrace a blbá nálada. Ve chvíli, kdy na mě někdo řve, se mi derou slzy do očí a nedokážu tomu zabránit, je to automatická reakce. Vím, že tuhle situaci budu mít před očima ještě dlouho, všechny negativní věci se mi pořád vrací.
Lidem se snažím, co nejvíce vyhýbat. Když nepočítám těch pár blízkých přátel, omezuji kontakty na nutné situace, kterým se nelze vyhnout. Škola, nákupy, zařizování. Kde to jde, omezuji kontakt na písemnou formu. Dobrovolně nikam netelefonuji, neobjednávám pizzu a nezvedám cizí čísla. Nerada oslovuji prodavačky a před prodejnou Vodafonu dokážu stepovat i pět minut, než se odhodlám vejít a požádat o ořezání simky. 
Abych byla upřímná, i email po sobě čtu několikrát, než se odhodlám jej odeslat. Trpím panickou hrůzou, že je v něm někde hrubka, překlep nebo cokoliv, co by mohlo být špatně. 
Občas si říkám, že být němá by byl skvělý způsob, jak se vyhnout nucenému hovoru, odpovědím a celkově interakcím, které mi nejsou příjemné. Kéž bych si mohla vybrat, kdy budu mluvit, a kdy nikoliv. Je vysilující být pořád ve střehu a napnutá, kvůli situacím, které ostatní lidé vůbec neřeší. 
Pokud se chcete trochu pobavit na toto téma, doporučuji mrknou na Finnish nigthmares na 9Gag. 
Jste extroverti, kteří milují kontakt s ostatními lidmi? Nebo jste introverti, co se mezi lidmi necítí dobře? Či snad něco mezi? Podělte se 🙂

MY MAD FAT DIARY

Jestli existuje seriál, který mě v posledních měsících nadchnul, pak je to méně známý, ale o to více kvalitní britský kousek – My mad fat diary. 
Rae, hlavní postava seriálu, je tlustá holka s psychickými problémy. Díky pokusu o sebevraždu se dostane do nemocnice, kde si ji po několik měsíců nechají. Po propuštění se ocitá ve světě, ve kterém neumí existovat, hlavně proto, že neumí existovat sama se sebou. Nachází nové přátele, nové vztahy a nové situace. Před svými přáteli se snaží utajit jak svou minulost, tak i fakt, že navštěvuje terapii, kde se snaží vyrovnat se svými černými myšlenkami a sebedestruktivními sklony.
Seriál je velmi dobře hodnocen skrze své přesvědčivé svědectví o psychické nemoci, které je po celou dobu zobrazováno skrze myšlenky a zápisy do deníku šestnáctileté teenagerky, která se ocitá v situacích běžných pro její vrstevníky. A ačkoliv se snaží s nimi vyrovnat, klopýtá a dělá chyby, které ji ženou do krajních situací. Díky pochybnostem o sobě zraňuje celé své okolí. 
Velmi oceňuji opravdovost a otevřenost celého příběhu, který působí jako zpověď zlomené mladé ženy. Spousta myšlenkových pochodů hlavní hrdinky je mi nějakým způsobem blízká, a nemám problém se v některých situacích poznat. Mimo hlavního tématu působí seriál jako materiál pro teenagery – nechybí zde pařby, mladická nerozvážnost, první lásky ani pubertální výstřelky. Smutné chvíle střídají ty veselé a lehkovážné, a celé vyznění seriálu je pro mě ve finále tragikomické. 
Celý seriál má spád a konec každého dílu je poměrně napínavý. Také díky tomu jsem prakticky komplet seriál zhlédla za jednu noc, jelikož jsem se od něj nemohla odtrhnout. První díly působí především jako ukotvení do děje, v polovině první série se tempo zvyšuje a udrží si jej až do konce seriálu. Jak už jste asi pochopili, seriál není nikterak dlouhý. Obsahuje pouze tři řady, přičemž první obsahuje šest dílů, druhá sedm, a třetí pouze tři. Průměrná délka jednoho dílu je okolo 45 minut. 
Pokud oceníte trochu netradiční materiál a přehlédnete občasnou pohádkovost děje, pak vám mohu tento počin vřele doporučit. Oproti všem fiktivním seriálům působí tento až příliš opravdově a syrově, což je příjemná změna. 
A pokud už tento seriál znáte, jaký máte názor?