Archiv rubriky: Studium

Psaní závěrečné práce je noční můrou skoro každého studenta. Představa samostatné práce po třech letech, kdy vám dennodenně opakují, co a jak máte říkat, co se naučit a jak to udělat, je jednoduše děsivá. Hlavně proto, že vám nikdo nikdy neřekne, jak to máte udělat. A co máte udělat. Vlastně vám poprvé po třech letech nikdo neřekne skoro nic. A tak se v tom začnete plácat. A nakonec to nějak uplácáte, a když budete mít štěstí, tak i obhájíte. Jak tahle strastiplná cesta začíná? A kde vlastně končí?

Půlnoc dávno minula, blíží se čtvrtá ranní. Než si půjdu lehnout, zbývá mi ještě 6 otázek. O čem bylo předchozích dvacet, nemám nejmenší tušení. V hlavě mi zůstaly akorát základní okolnosti a sem tam nějaká ne zcela použitelná poznámka. Zkoušku z historie poválečného Československa bych pravděpodobně udělala hravě. Zkoušku z poválečné literatury? Ničevó! Je to paradox, když knihomol ze srdce nenávidí literaturu, že?

 

Usrkávám druhou sklenku vinného střiku s hlavou skloněnou nad morfologií. Spíš pro ten pocit, že na to úplně nekašlu, než že bych se ještě nějak učila. Zkouška mě čeká za zhruba dva dny a moje myšlenky se ubírají úplně jiným směrem. Po dokončení studia ze mě pravděpodobně nebude akademický přeborník na psaní velkých a malých písmen, dokonce ani mistr světa v plavání pod ledem. Dost možná ze mě bude alkoholik. Ale spokojený alkoholik.

S testy, ať už závěrečnými nebo průběžnými, jsem si nikdy nelámala hlavu. Brala jsem to, jak to leží a beží. Vždy jsem se připravovala, a když to náhodou nevyšlo, připravila jsem se příště lépe. Jakmile ale došlo na ústní, stal se ze mě panický uzlíček nervů, který koktal páté přes deváté, a to, co uměl, neuměl prodat ani za pětník. Ač byla příprava sebelepší, stačil jeden upřený pohled zkoušejícího, a já zapomněla i vlastní jméno. Ráda bych řekla, že od těch dob se mnoho změnilo. Nezměnilo.