CO BUDOUCNOST, MLADÁ DÁMO?

Rubrika: Uncategorized | 3
Čím chci v životě být jsem věděla naposledy ve školce. Chtěla jsem být fotbalistkou. Taky veterinářkou. Ošetřovatelkou plyšových medvídků. Prodavačkou plastových potravin. Tarzanem. Ve škole pak přišel zlom, kdy jsem zjistila, že být čím chci, jen protože chci, není možné. I tak jsem na základce měla své sny. 

Ty se postupně rozplývaly po dobu studia na gymnáziu, které jsem po velkých útrapách s přírodními vědami zakončila maturitou dohromady za 4 (o tom, že budu mít samé, jsem ani nesnila, ale přípravu jsem nepodcenila). Před maturitou jsem podala několik přihlášek na VŠ. Co taky s gymplem, že jo. Střílela jsem naslepo. Vůbec jsem netušila, co chci v životě dělat, co chci studovat, kde chci pracovat, co se mnou vlastně bude. Byla jsem zmatená a bez cíle. To se projevilo dvěma lety na dvou různých oborech, z nichž ani jeden mě nijak nenaplňoval. Díky skvělým rodičům a jejich podpoře, jsem to zkusila napotřetí, a není to tak zlé. Dokonce se dá říct, že některé předměty mě docela baví a se studiem i přes hrůzyplné historky starších ročníků nemám zatím žádný problém. 
Problémy s budoucností vyřešeny. Vyřešeny? Ale kde že. Pořád nevím čím chci být, kým chci být. Nevím, kde chci pracovat. Do vínku mi nebyly dány profesní ambice a předpoklady pro kariérní vzestup. Celý život mám utkvělou představu o své budoucnosti – jsou tam děti, je tam manžel, je tam pes, je tam pěkná a harmonická domácnost. Tuto představu bych souhrnně nazvala rodinné štěstí. Ano, jsem žena, která touží po spokojené a šťastné rodině. Jsem žena, které to v životě stačí. Práce pro mě vždy znamenala pouze prostředek k výdělku peněz, nikdy ne příležitost k seberealizaci. 
Současný životní styl mě děsí. Ráno do práce, odpoledne/večer návrat, domácnost, vaření, děti a pak únavou padnout do postele, aby to druhý den začalo nanovo. Žít ve stresu, lítat jak hadr na holi a vlastně nic nemoci dělat naplno a pořádně. Vše dělat jen napůl, protože vše se musí stihnout a člověk to už nemá na kdy odložit. Nemoci si zahrát s dětmi pexeso, protože tam čeká nádobí, nemoci jít na procházku, protože je potřeba jít nakoupit a vyřídit papíry, nemít ani zbla času na sebe, protože už zkrátka není kam vetknout. Mít všechno, a ve finále nemít nic. Proletět životem na jeden nádech.
Většina žen by se styděla, kdyby je měl živit manžel. Stydím se před nimi za to, že bych se nestyděla. Opravdu, na rovinu to přiznám, a nechám se za to lynčovat, že by mi vůbec nevadilo, kdybych byla doma a živil mě manžel. Nesouhlasím totiž s utkvělou představou, že žena v domácnosti nic nedělá a má spoustu volného času. Myslím si, že úklid domácnosti, nákupy, vyřizování, práce na zahradě, vaření a starost o děti není práce zanedbatelná. Je to práce podceňovaná a nedoceňovaná. Společnost si zvykla přeměřovat užitečnost člověka na základě výšky jeho platu. Žena v domácnosti je plebs, který rodině nic nepřináší. Neříkám, že v životě nechci dělat nic jiného, abych byla upřímná, nějaká práce z domu by mi přišla jako skvělé řešení, ale to je v tomto státě spíše utopie. 
Je moderní vše dělit napůl. Domácí práce, účty, nájem, starost o děti, hypotéku. Nejsme už jednotka, jsme dvě jednotky žijící ve společné domácnosti. Na nikoho nechceme spoléhat, protože co by kdyby. Předem počítáme s nezdarem manželství, abychom náhodou pak neskončili na dlažbě. No, měla bych napsat spíše „neskončily“. Jsou to především ženy, které vlivem špatných příběhů a zkušeností jiných předem taktizují. Mluví o lásce a důvěře, ale nechávají si zadní vrátka. Je důležité důvěřovat, ale zase ne moc! Jsem hloupá a naivní, když se mi tento přístup příčí. Odmítám jít do partnerství a do manželství jako do předem prohrané bitvy. Vyslechla jsem si to mnohokrát, a mnohokrát si to ještě vyslechnu, ale i přesto jsem ochotná riskovat. Nebojím se spolehnout se na svého partnera, který mi za celých pět let nedal důvod k tomu, aby mu nevěřila, ani jediný důvod k obavám. Nebylo by ode mě fér, abych dopředu počítala se zradou z jeho strany. Nezaslouží si to.
A že možná dostanu od života na prdel? I to se může stát. Život je zkrátka nevyzpytatelný. Ale i přesto si myslím, že jsou v životě věci, pro které stojí za to riskovat. 

3 Responses

  1. Skvěle napsáno! Úplně v tom vidím samu sebe. Chodím sice na obor, který mě baví a cítím se šťastná, ale nemůžu si být nikdy jistá, že zrovna mně se podaří najít uplatnění po škole. Spíš než kariéra mě bude zajímat blaho rodiny, umím si představit, že zůstanu doma a budu se starat o rodinný krb. Ale vím, že dneska je luxus zůstat doma, když se všichni honí za penězi. Moje maminka je žena v domácnosti, a proto vím, jaký zápřah to může být, a že by se to dalo počítat jako plnohodnotná práce. Ale je pravda, že moc lidí pro to nemá pochopení, dneska je in, když se za kariérou honí i ženy, ale zároveň je od nich požadováno, aby byly dobrými matkami. Ideální by bylo se asi rozkrájet.. .

  2. Taky znám rodinu, kde je manželka od svatby doma. Teď jsou těsně před šedesátkou, a viděla jsem jen málo spokojenějších manželství. A zároveň je vidět, že ona se doma prostě nezastaví. Samotné by se mi líbila ta představa, že já si přes dopoledne/odpoledne udělám věci okolo domácnosti, aby partner mohl přijít z práce a věnovat se mně a dětem. Ne aby přišel, musel vynést koš, umýt půlku svého nádobí a vyprat půlku svého prádla, protože přece oba chodíme do práce, tak bude všechno doma taky napůl.
    Nijak neodsuzuji ženy, které mají své kariérní sny, myslím, že je skvělé, že je mají možnost naplnit. Sna dmi společnost promine, že nemám zájem být matkou, pečovatelkou, uklízečkou, zahradnicí, manažerkou národní korporace a ředitelkou zeměkoule naráz.

  3. Souhlasím s tebou. Také bych se chtěla starat o rodinu a mít třeba práci na poloviční úvazek tak, abych se mohla věnovat dětem, alespoň po dobu jejich prvního stupně na základce. No, uvidíme… 🙂

Napsat komentář