ČTENÁŘSKÁ KRIZE..!

Když přišlo na přetřes čtení, vždy jsem se chlubila, že dokážu přečíst i tisíc stránek za den. Nelhala jsem. Naposledy jsem skoro na posezení přečetla Tanec s draky. Bylo to dlouhé, a krásné posezení. A je to už pěkně dávno.

Vždy jsem měla období, kdy jsem četla méně než jindy. Měsíce nabušené knihami střídaly měsíce, kdy jsem stěží přelouskala jediný román, jedinou útlou knihu. Nebo taky žádnou knihu. Vlastně jsem to vždy brala jako určité stádium, které přišlo a zase odešlo. Naposledy se mi však vloudilo do života až nezvykle nenápadně, jako stín. Četla jsem méně, a méně, a méně…
Až nedávno jsem si uvědomila, že za to nemůže škola a kvanta povinné četby české literatury, které mě ještě dlouho po zkoušce pronásledují ve snech, jako plíživé noční můry. Ne, nemůže za to škola, úkoly, prezentace ani nutná příprava. Do života se mi vkradla lenost. Lenost číst, lenost konzumovat knihy a příběhy, lenost bavit se tak, jak jsem dříve považovala za přirozené.
Příliš rychle jsem si zvykla na jednoduchou konzumní zábavu ve formě filmů, seriálů či hloupých televizních pořadů. A také na bezcílné brouzdání po internetu, které dokáže denně přesáhnout míru několika hodin, až člověk ztrácí přehled, kam se mu všechen ten čas poděl. Ale je to přece tak snadné! Jen zapnout notebook a nechat se vtáhnout do internetového světa zábavy, diskuzí, videí a… 

Jako člověk, který se vždy považoval za vášnivého čtenáře, knihomola chcete-li, se za sebe stydím. Stydím se za promarněný čas. Za hloupě promarněný čas! Protože na rozdíl od knih, mi tahle levná zábava nedává skoro nic, krom odreagování se od  všedních starostí. V knihovně mám několik kousků, které čekají, až se do nich ponořím, až se nechám unášet světem fantazie a tím, co jsem dříve tak milovala. 
Do hodiny tvůrčího psaní jsme měli donést oblíbený úryvek z knihy. Dlouho jsem nepřemýšlela, a sáhla jsem po svém oblíbeném Zaklínači, kde jsem bez problému nalistovala úryvek, na který si vzpomenu pokaždé, když máme přemýšlet o oblíbeném díle. Přede mnou četli Čechova, po mně Shakespeara, a já si v duchu říkala, tohle je to, co mám číst? Tohle se ode mě očekává? Protože za dva roky na vysoké jsem se naučila, že existuje literatura umělecká (krásná, chcete-li) a pak ten brak, co nikoho nezajímá. Tedy, neměl by zajímat. Nás především. Vyučující mají zkreslenou představu, že před spaním čteme Kafku, a u snídaně louskáme Němcovou. Zatímco my potají čteme v hodinách Marvelovky nebo Hru o trůny. 
Možná i díky tomuto postoji mám pocit, že bych se měla stydět za svůj čtenářský vkus. Za to, co mám ráda, co mě baví, co naplňuje (naplňovalo) můj volný čas. Vím, že hodnotná literatura by nás měla povznášet, vzdělávat a pomáhat nám růst. A netvrdím, že to tak není. Dokážu ocenit mnohá klasická díla. Ale stejně tak si myslím, že krásu, poučení a morální hodnoty lze hledat i jinde. Ať už je to fantasy, jako popelka literatury obecně, sci-fi nebo horor. 
Nejsem člověk, co by dokázal plnit předsevzetí, jak na běžícím pásu. Ale už kvůli sobě chci znovu najít tu vášeň, která mě burcovala ke čtení. Chci opět najít tu krásu psaného slova, která mě provázela od útlého dětství až do dospělosti. Vždyť knihy mi po dlouhou dobu byly lepšími příteli, než lidé. A na staré přátele se přece nezapomíná.
Ps. A víte, co? Prý to byl chytře vybraný úryvek!

Tags: No tags

One Response

Napsat komentář