DSC_0157

DIY Happy Planner aka My Planner

Kdo už chvíli sleduje můj blog ví, že jsem cvok do všeho, co se týká diářů, papírování, notýsků, propisek a pisadel všeho druhu. Z mého přehledu vyzkoušených diářů, který najdete zde, jste mohli zaznamenat, že jsem vlastníkem či bývalým vlastníkem minimálně tří Filofax diářů, bývalý vlastník Carpe diem a také cyklický uživatel bullet journalu. Prakticky jediný systém, který jsem doposud nevyzkoušela, je pouze Happy Planner se svým diskovým mechanismem, který funguje na vzdáleně podobném principu jako kroužkové diáře. A vzhledem k volnému času (ehm, zkouška zítra) je ideální období se s ním seznámit.

 

Happy Planner, případně jeho česká obdoba Momenteeczech, funguje na mechanismu několika plastových disků, do kterých se zasazují speciálně děrované papíry. Rozdíl mezi filofaxem a diskovým diářem je spíše vzhledový než funkční. Disky tvoří vnější součást diáře a nejsou kryty deskami, díky čemuž je tento diář kompaktnější a odlehčenější než velké filofaxy. Při použití měkkých desek má také nižší hmotnost, na druhou stranu nepůsobí tolik profesionálně a je spíše záležitostí pro plánovačky maniačky, které mají rády barvy, než pro manažerky na vysokých postech (ale i ty se v něm mohou zhlédnout). Díky snadnému přidávání listů je také plně přizpůsobitelný, což budu demonstrovat dále.

 

Než abych koupila hotový diář, jehož cena se pohybuje okolo 700 kč, rozhodla jsem se prvně diskový systém vyzkoušet. Vzhledem k tomu, že mi sedne opravdu máloco, tak mi investice do celého diáře přišla zprvu zbytečná. Jednou z výhod HP je právě možnost koupit za pakatel samotné disky a zbytek si udělat sama doma. Náplně do diáře si dělám vlastní, takže byla tahle možnost jasnou volbou. Druhým důvodem pro koupi disků bylo vyzkoušet, zda se dá s tímto systémem pracovat i za pomocí jednoduché jednoděrovačky. Speciální houbičková děrovačka určená přímo pro HP není levnou záležitostí, takže jsem ji po vzoru dalších chtěla nahradit normální děrovačkou a nůžkami.

 

Metoda pokus omyl

V prvé řadě jsem se rozhodla, že využiju dříve naděrované listy a uzpůsobím mechaniku děrování listům z Filofaxu. Přišlo mi to jako snadnější způsob, než ručně vyměřovat a překreslovat vzdálenost jednotlivých dírek. Prvních šest děr jsem teda měla jasných. Nejdříve jsem se rozhodla, že zbylé disky doplním do středu, takže jsem si vyměřila další dvě dírky, které jsem následně proděrovala. Jenže ouha. Listy se mi zbytečně v krajích rozjížděly. Takže nastala změna plánu a já se rozhodla, že zbylé disky umístím vně prvních šesti děr, tedy co nejvíce do krajů. Samozřejmě jsem už měla proděravěný i střed, takže se holt musím naučit žít s tím, že několik stran má naprosto zbytečné lochny i ve středu. Ideální počet disků, který by mi vyšel na celý diář, je deset. HP bohužel prodává disky po devíti kusech (proč třeba nedají nějaký náhradní, hmm?), takže na obrázcích můžete vidět, že ten jediný zbylý lichý jsem původně umístila do jedné z děr ve středu s myšlenkou, že časem dokoupím další sadu a ten poslední doplním. I když do budoucna s touhle možností počítám, prozatím jsem došla k zredukování počtu z 10 na 8 a k zakrytí vnitřních děr. Kupovat sadu kvůli jednomu disku se mi zkrátka nechce.

 

 

Děrování

Jak jsem již zmínila, hlavním důvodem pro pořízení disků bylo zjistit, zda se dá fungovat i bez drahé originální děrovačky, která sice práci usnadní a urychlí, na druhou stranu se nedá využít na nic jiného. A tak jsem si pečlivě překreslila zvolené dírky a po x listech to vzala jednoděrovačkou a následným prostřihnutím, díky kterému měly listy do disků sednout. Osobně jsem příjemně překvapena, že i takto sedí listy dostatečně pevně, nijak se nepohybují a snadno se otáčejí. Četla jsem totiž názory jak pozitivní, tak negativní. Přestože nemám s originál děrovačkou zkušenost, tak za sebe mohu říct, že v použití jednoděrovačky a nůžek nevidím zhlediska funkčnosti ani estetiky žádný problém. Děrování samozřejmě trvá o něco déle, ale náplň na celý zbytek roku jsem měla hotovou během dvaceti minut, takže pro občasné přidání stránek nevidím v pořízení spešl děrovačky důvod. Pokud mi však tento systém vydrží po zbytek roku, budu nad jejím pořízením uvažovat pro příští rok.

Desky

Už při kupování disků mi hlavou vrtalo, jak vytvořím desky pro tento diář. Koupit nějaké originální by nebylo možné, vzhledem k vlastnímu nastavení vzdálenosti disků, takže jsem si musela pomoci sama. Skvěle mi posloužily průhledné folie z mého bývalého filofaxu, které jsem použila jako svrchní a spodní kryt. Vzhledovou stránku jsem vyřešila použitím scrapbookového tvrdého papíru a vlastního potisku, což byla otázka chvilky. Diář tak má formu spíše měkkého sešitu, což nemusí každému vyhovovat. Mně osobně je to však z nějakého důvodu velmi sympatické a pocitově mi to tak padne do ruky. Původně jsem pro desky použila a5 složky vyztužené kartonem, ale nakonec jsem usoudila, že ty měkké desky mi vyhovují více.

 

Suma sumárum

Diskový mechanismus je pro mě příjemným překvapením. Mé obavy z toho, že děrování bude zbytečně náročné a komplikované se poměrně rychle rozplynuly, stejně jako strach z toho, že listy tam nebudou pořádně držet. Přesto i u tohoto systému zůstává onen problém s psaním „přes kroužky“, které je zkrátka vždy nepohodlné. Výhodou je, že zde není třeba otevírat žádný mechanismus a stránka jde snadno vyjmout a znovu zasadit bez komplikací. Ještě bych zmínila, že pro potřeby tohoto diáře tisknu na papír o vyšší gramáži než je běžný kancelářský. U toho jsem měla strach, že by listy nemusely držet. Přesto jsem tam vložila klasické tenké papíry z Filofaxu a zatím s tím není žádný problém, sama však zůstanu u vyšší gramáže, která mi vyhovuje více. Co se týče velikosti, zvolila jsem dříve ozkoušený A5 formát, který mi vyhovuje jak na plánování, tak i psaní poznámek. Oproti Filofaxu či Carpe diem jsem však ušetřila mnoho místa absencí mohutných desek, což mi pro přenášení skvěle vyhovuje.

 

 Jaký systém využíváte vy? Máté svého oblíbence nebo stále hledáte?

8 komentářů

Napsat komentář