Haló? Dobrý den, tady fobie z telefonování

Telefon zvoní. Polévá mě horko. Zběžně mrknu na displej, bliká tam „Mamka“. Dlouhý úlevný výdech, přijímám hovor a zahajuji několikaminutový rozhovor. Situace číslo dvě. Zvoní telefon a mě polévá horko. Mrknu na displej, kde září jméno mého zaměstnavatele či klienta, chcete-li. Horko nepolevuje, tep se nebezpečně zvyšuje, píchá mě u srdce a dělá se mi mdlo. Chvíli bojuji s myšlenkou, že budu statečná.  Pak zmáčknu červené tlačítko. Mé zbabělé já opět zvítězilo. Píšu omluvnou SMS ve stylu „Zrovna nemohu hovořit“ nebo „Jsem na přednášce a nemohu vzít telefon“. Přestože sedím doma v obýváku a klepu se jak ratlík v lednu. Je vám to povědomé? Pro vaše dobro doufám, že nikoliv.

Telefon má většina lidí přilepený k ruce takřka 24/7. Sama nejsem výjimkou. Vyřizuju emaily, chatuju, čtu fóra a sjíždím sociální sítě. Takové standardní prokrastinační techniky pro odklad práce či školy. Jeho zvonění ve mně však vyvolává hrůzu. Vyděsí mě takovým způsobem, že jej v leknutí málem zahodím. Občas mám tendence předstírat, že nezvoní. Nebo se schovávám pod dekou. Nebo v ložnici. Taky sama před sebou předstírám činnost, kdy jej přece vzít nemohu. Ještě častěji mívám vypnuté zvonění. Nevím, zda se dá mluvit o fobii. O problému určitě.

Nepatříte mezi vyvolené? Tak to pardon!

Cizí čísla nezvedám nikdy. Existuje pro to společensky přijatelná omluva, tak toho bezostyšně využívám. Pravidelně jsem schopna telefonovat pouze se dvěma lidmi. Po dlouhém nádechu a vnitřním uklidnění dokážu vzít telefon také ostatním rodinným příslušníkům. Občas i kamarádům. V případě „zaměstnavatelů“ je bilance mnohem horší. Ano, přiznávám, nejsem zrovna zaměstnanec roku. Nutno říci, že na emaily dokážu odpovědět během pár minut, ať už jsem kdekoliv. Komunikace není problém. Její forma bohužel ano. Na takové hovory se musím připravit. Často telefon několikrát nevezmu a následně se omluvím. Mám připravenou slušnou sadu omluv. Nemohu si pomoci, nesuďte mě. Chci na tom zapracovat, ale nejde to hned. Pracuji však jak nejlépe umím, snažím se své handicapy vynahrazovat. Nikdo není dokonalý. No, možná Tom Hiddleston přeci jen ano. Ach. Ani tomu bych telefon nezvedla. Jo, raději bych přišla o lásku svého života!

„Ehm… Hmm… Ano… Asi… Cože?“

Když už telefonát přijmu, je to zpravidla po předchozím upozornění, kdy se takový hovor uskuteční. V daný čas pak nervózně kroužím kolem toho ďábelského aparátu a vyčkávám na ortel smrti. Crrr. Třesoucíma se rukama po něm sáhnu, desetkrát se nadechnu, násilně se snažím zklidnit přehnanou srdeční činnost. „Ehm… Haló?…Dobrý den… ehm„. Koktám, přeříkávám se, standardně zním jako idiot po lobotomii. Myslíte, že osobní pohovory jsou hrůza? Ale prdlajs.

Co to vlastně říkal…

Telefon je sice forma rychlé komunikace, rozhodně rychlejší než email. Ale je také mnohem více zatížen všemožnými šumy a ruchy. Jako osoba vystresovaná na maximum jsem v nervech o to více, když polovině hovoru nerozumím, jelikož v pozadí něco hučí a já se pořád jako idiot ptám „Cože? Pardon? Můžete mi to zopakovat?“ nebo ještě hůř, když se raději neptám, přitakávám a snažím se seč můžu zachytit alespoň hlavní body. Do toho si dělám poznámky, abych hodinu po telefonátu přemýšlela, kdo co vlastně říkal a co jsem touto poznámkou chtěla říci já. Jak to není černé na bílém, stojí to za prd. Nikdo mi nemusí psát sáhodlouhé maily a formalitami typu „Dobrý den…“ a „S přáním krásného dne…Stručně a jasně. To je oč tu běží!

Omlouvám se, jsem telefonně handicapovaná

Jenže jak to vyřešit? Jasně, mohu se naučit telefonovat. Možná. Za rok. Dva. Patnáct. Jednou k tomu asi dojde. Teď srovnávám každý telefonát se zážitkem klinické smrti. Nemohu ale přijít za zaměstnavatelem a říct „Hele, telefonování nesnáším, když vidím vaše jméno, zastaví se mi srdce a mám chuť vyhodit telefon z okna“. Nepůsobí to nejlépe. Také mě napadlo telefon rozbít, aby pak nebyl takový kontakt možný. Nebo méně radikální řešení. Tvrdit, že se telefon rozbil. Vzhledem ke kvalitě současné techniky by mi to pravděpodobně každý uvěřil. Že je to jen vyhýbání se problému? Mno… ano. Ale není to smrtelné! Tak to zatím nechám koňovi, ten má větší hlavu. Nebo víte, co? Zkusím s tím bojovat! On takový veřejný závazek dokáže divy! A jak se říká, trénink dělá mistra! Aspoň doufám. Proklatě!

 

Líbil se vám článek? Sdílejte! Děsí vás vyřizování telefonátů? Napište mi, že v tom nejsem sama! Pro moje další psychické i fyzické karamboly sledujte mou facebookovou stránku. Děkuji!

 

6 komentářů

Chci se vyjádřit. A to hned!