Hledat objektivitu za zavřenými dveřmi.

S testy, ať už závěrečnými nebo průběžnými, jsem si nikdy nelámala hlavu. Brala jsem to, jak to leží a beží. Vždy jsem se připravovala, a když to náhodou nevyšlo, připravila jsem se příště lépe. Jakmile ale došlo na ústní, stal se ze mě panický uzlíček nervů, který koktal páté přes deváté, a to, co uměl, neuměl prodat ani za pětník. Ač byla příprava sebelepší, stačil jeden upřený pohled zkoušejícího, a já zapomněla i vlastní jméno. Ráda bych řekla, že od těch dob se mnoho změnilo. Nezměnilo.

 

Teď už sice beru ústní zkoušky více flegmaticky (možná díky tomu neurolu v šuplíku), ale třes, panika i špatný spánek mi bohužel zůstaly. A přestože zastávám názor, že když nejde o život, jde o hovno, aplikovat ho na tyto situace je složité. U zkoušky mám pocit, že se stávám menší a ještě menší. Zkoušející mě provrtává pohledem a já rychlostí světla zapomínám i ty nejnadrcenější detaily, které jsem do hlavy horko těžko dostala. Srdce mi buší, ruce se mi třesou a já uvažuji, zda by nebylo lepší omdlít a doufat, že to na E vyjde. Tyto situace mě dovádí k myšlence, zda jsou ústní zkoušky za zavřenými dveřmi vůbec objektivním způsobem hodnocení znalostí.

 

Ať chceme nebo ne, u ústních se dají jen těžko vyloučit subjektivní faktory, které mohou výsledek zkoušky rapidně ovlivnit. Asi každý student už se v životě setkal s vyučujícím, se kterým si prostě nesedl. A každý ví, že zkouška u takového vyučujícího je loterie, kterou nemusí jít vyhrát. Osobní sympatie mohou být u zkoušky tím, co rozhodne ve váš prospěch či neprospěch. A pokud jste se s tím nesetkali, pak vám upřímně gratuluji, měli jste štěstí. Osobní sympatie či antipatie však nejsou jediným faktorem, který hraje roli (když samozřejmě pomineme to, jak jste se na zkoušku připravili).

Občas má také zkoušející blbou náladu. Ráno vstane levou nohou, zasekne se v koloně nebo student před vámi podá žalostný výkon. A o zábavu je postaráno. Správně naladěný kantor dokáže vaše znalosti narvat do mixéru a rozsekat je na prach. Nemluvě o vyučujících, kde hraje roli, zda se smějete jejich vtipům a přikyvujete jako blbeček.

Opravdu? Jste si jistý? Myslíte? O slovo se hlásí Znejisťovač. Znejisťovač je ten typ vyučujícího, který se vás konstantně snaží zviklat. Stačí jen trochu nejistý tón a jste v pasti. Pokud zapochybujete, můžete se se zkouškou rozloučit. Musíte si být jistý, musíte vědět na 100 %. Ale kdo vydrží být si jistý tváří v tvář člověku, který tomu oboru věnoval 20 let života? Jen málokdo. A tak, i když jste odpověděli dobře, odcházíte s nepořízenou. V tom lepším případě. V tom horším se na vás snese proud nadávek, náznaků o nízké inteligenci nebo hromada papírů, které po vás vyučující ve vzteku mrskne.

 

Všechny tyto faktory mají jedno společného. Nemůžete je ovlivnit. Nemůžete je ovlivnit tím, jak moc se učíte. Nemůžete je ovlivnit tím, jak vypadáte, jak mluvíte, jak vystupujete. Nemáte nad tím zkrátka kontrolu. O to víc vás pak může žrát, že jste nedali zkoušku, které jste věnovali tolik času.

 

Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, vždy mi vychází jediné. Všechny tyto problémy by se daly snadno eliminovat písemnými zkouškami. Vím, že  zním jako strašný odpůrce ústních, ale nemohu si pomoci. Písemné zkoušky podle mého řeší všechny problémy, které jsou vyvolány něčím jiným než neznalostí studenta. Navíc je zadání při písemné zkoušce jasné, mnohdy pro všechny stejné a člověka neznervózňují dlouhé pohledy vyučujícího, jeho znejišťovací otázky, ani neschopnost se vyjádřit kvůli nervozitě. Netvrdím, že jsou písemné zkoušky všespásné, pouze si stojím za tím, že jejich hodnocení bývá mnohem objektivnější, než hodnocení založené zčásti na znalostech, zčásti na osobních sympatiích, zčásti na náladě nebo na tom, jak se kdo vyspal.

 

Mnozí obhájci ústních používají argument, že ústní se „dají okecat“. Přestože s tím částečně souhlasím, ona každá ústní zkouška je defakto okecávání, nemyslím si, že by schopnost okecat něco měla být u zkoušky rozhodující. Pokud na jednu stranu dáme člověka, co se moc neučil, ale okecá to, a na druhou člověka, co se učil svědomitě, ale kvůli nervozitě není schopen to prodat, je pro mě jasné, kdo by měl zkouškou projít. Jsem si jistá, že připravený student dokáže projít i písemnou zkouškou, a nepotřebuje mít možnost něco okecat.

Druhým argumentem často bývá, že vyučující u ústní může pomoci či nakopnout. Nevím jak vy, ale já se s pomocí od vyučujícího setkala naposledy na střední. A i tak si myslím, že tito vyučující jsou v menšině.

 

Písemné zkoušky jsou pro všechny stejné. Všichni mají stejně času a stejné možnosti. Všichni jsou také pouhým jménem na papíře, takže sympatie většinou nehrají roli. Na písemkách si kantor jen těžko vybije zlost. A pro mě neoddiskutovatelným pozitivem je hlavně to, že máte něco v ruce. Máte písemný důkaz toho, jak jste se učili a na něm bodování, které vedlo k výsledné známce. Není to jen slovní „Dnes to bude za C“ bez bližší specifikace, proti které se nelze ohradit. U ústní nemáte nic v ruce, a nemáte ani svědka na to, zda byla zkouška opravdu regulérní. Nemůžete se ozvat a kolikrát ani nevíte, proč vlastně máte známku, jakou máte.

 

Osobně považuji ústní zkoušení za příliš neprůhledné a nejasné. Za zavřenými dveřmi se může odehrát lecco, a dokazovat cokoliv jedné nebo druhé straně je nadmíru obtížné. Ve finále jsem přesvědčena, že písemné zkoušky by prospěly oběma stranám, které by tak měly podklad pro výsledné hodnocení, a lépe by se posuzovala objektivita. Nevím, nakolik jsou ústní zkoušky stále v kurzu v zahraničí. Jedna naše vyučující, která dlouhodobě vyučovala v různých západních zemích, byla upřímně a nefalšovaně překvapena tím, že se tu stále zkouší ústně za dveřmi kabinetu. Prý to musí být „hrozně trapné“. Nevím zda trapné, ale nepříjemné to může být velmi.

 

Jaký máte názor na zkoušení vy? Jste více nakloněni písemným nebo ústním zkouškám?

 

 
Follow my blog with Bloglovin

Tags: No tags

2 komentáře

Napsat komentář