JÁ, MÉ TLUSTÉ JÁ… A JÁ!

Už jako malá jsem měla nadváhu. Nebyla jsem sice taková ta kulička, co nedá z ruky lízátko, ale nadváhu jsem měla. Co si tak vzpomínám, problémy s jídlem jsem měla odjakživa. Už ve školce jsem trpěla. Nesnášela jsem rýži vyráchanou v omáčce, stejně jako pomazánky. Doteď mám v paměti, jak jsem ohodila celou koupelnu, když do mě nacpali rybí pomazánku. Suchý chleba od té doby najednou nebyl problém. A maso? Jak já ho nesnášela! A tlusté maso nesnáším doteď. Vždy vše pečlivě preparuju, nemůžu si pomoct. Naštěstí mi maminka začala dělat svačinky, abych tam jíst nemusela. K nelibosti všech učitelek, které by byly raději, kdybych byla o hladu.

Ve škole to nebylo o moc lepší. Běžně jsem sedávala v jídelně do čtyř do odpoledne, protože jsem jídlo odmítala dojíst. Z masa se mi jednoduše navalovalo, nešlo to racionálně překonat. Doteď jsou jídla, která jednoduše nepozřu. 
Na střední jsem jedla málo, nebo nechodila na obědy vůbec. Během dne jsem si dala sem tam rohlík, a pak až večeři. Jedla jsem maximálně třikrát denně. Jediné dny, kdy jsem jedla jako člověk, byly víkendy. Vlivem všemožných článků a zaručených rad jsem i tak měla pocit, že jím až moc. Nastoupily diety alá nejíst po sedmé večer, večer už jen zeleninu a podobné. Jediné pořádné jídlo za den jsem tak zkrouhla na zeleninu a nic dalšího. Asi vás nepřekvapí, že to nemělo žádné pozitivní účinky na mou váhu, spíše naopak. 
S několika lety špatných stravovacích návyků bojuji doteď. S pravidelností jsem neustále ve válce, a moc tomu nenahrává ani to, že mě vaření nebaví. Ale snažím se dostat do sebe dostatek jídla. Ale v hlavě mě neustále hlodají ty myšlenky, že bych jíst neměla, že takhle přece nezhubnu. Ta myšlenka, že se hubne pouze hladem mě neopouští ani po letech. A moc tomu nenahrávají ani diskuze na internetu. Běžná představa člověka, co nezažil problémy s váhou je naprosto jasná – líní přežírači, co se válí na gauči a cpou se sladkým a smaženým. Stačí nežrat a hejbat se, no ne?! 
No ne!
Nejím a cvičím. Výsledek? Žádný. Tělo hladoví a svých tukových zásob se jednoduše nechce vzdát. Smažené nejím, sladké nesnáším. Nějaké další předsudky? Ne? Výborně. Až po vyzkoušení této varianty jsem uznala, že se nestačí dřít cvičením několikrát týdně aby šla kila dolů. Ačkoliv jsem se snažila dokázat, že hubnutí není o stravě, jsem v tomto kole poražena a uznávám, je potřeba jíst, a je potřeba jíst dostatečně. Zvyknout si na to, je těžké. Jíst před lidmi je ještě těžší. Mnohokrát jsem trpěla hlady jen proto, abych si před známými a kamarády nemusela dát nic k jídlu. V hlavě mi běželo jediné – budou se na tebe dívat a říkat si, že se pořád jen cpeš! Nejlépe to vyjadřuje citát z My mad fat diary:

„Když budu jíst nezdravé, lidé se na mě budou dívat a říkat si: Není divu, že je tak tlustá. Když budu jíst zdravě, budou si říkat: Na co si to hraje? Po salátu určitě neztloustla.“

Jídlo je stále můj nepřítel, ale snažím se s ním bojovat. A jednou ho snad i porazím. 
Prošli jste si problémy s váhou? A jak jste se s nimi vypořádali? Nebo stále bojujete? 
Tags: No tags

5 komentářů

Napsat komentář