JE VŠUDYPŘÍTOMNÝ!

Jestli existuje domácí práce, kterou naprosto nesnáším, pak je to zaručeně utírání prachu. Jsem přesvědčena, že snad není na světě zbytečnější činnost, a to říkám jako alergik. Proč? Prach je dle mého konstantní. On prostě JE. A je všudypřítomný! Když ho ráno utřu, tak večer je zpátky. V menší míře, ale je. Díky dlouhodobému pozorování jsem došla k poznání, že po určité době se nános prachu ustálí na určité hodnotě, která přestane exponenciálně stoupat. Po dvou týdnech je nános prachu stejný, jako po měsíci. Stane se jednolitou vrstvou.

Mám ráda tmavý nábytek. Opravdu. Nesnáším vzor borovice a podobné nažloutlé tóny. Jedinou výjimkou je pro mě dekor neopracovaného dřeva ve skandinávském stylu (takové to šedobílé dřevo), ve kterém mám udělanou obrovskou knihovnu a stolek v obýváku. Ale ložnici, ložnici mám v tmavé barvě. Je to krásné, na pohled je to skvost. Nevýhoda? Prach!

Ano, ten všudypřítomný parchant se s rozkoší roztahuje po mém tmavém nábytku, aby se mi dennodenně vysmíval. Aby se vysmíval mojí snaze se ho zbavit. Je na komodě, je na pracovním stole, na poličkách i na nočních stolcích. Je všude! Za výběr dekoru bych občas mlátila hlavou do zdi. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že jeho utření mi naštěstí moc času nezabere. O to míň však utírám prach v jiných místnostech. Na tom světlém přece není vidět!

A to ani nemluvím o světlých kachličkách v koupelně, kde je ten parchant naprosto nezničitelný. Neustále se hromadí v rozích, aby mě přepadl pokaždé, když vejdu. A extrémně rád se drží v místech, ke kterým se musím plazit po břiše s nataženou hnátou, abych ho dostala z toho nejzazšího rohu.

V tuto chvíli prostě pociťuji životní nenávist vůči prachu, o kterou jsem se musela podělit.

A jaké domácí práce vytáčí vás?

Tags: No tags

2 komentáře

Napsat komentář