Jsem městská krysa!

Jako dítě jsem si romanticky představovala svou budoucnost v rodinném domku někde na předměstí či na vesnici. Velký dům s rozlehlou zahradou poblíž lesa, kde budou moje děti vesele dovádět společně s mým psem, koněm, oslem, ovcí a krávou. Počet zvířat už jsem v myšlenkách zredukovala před lety, myšlenku na dům na periferii jsem zaplašila až nedávno. Jsem totiž městská krysa, která si život na vesnici neumí představit. 

 

Zatímco všichni mí známí a kamarádi sní o domech na vesnici, nebo je už dokonce staví, já sedím ve svém bytě v centru a rochním si v pohodlíčku. Přijde mi to jako logický postup. Dvacet už mi bylo, takže většina mých kamarádů se pomalu žení a vdává, zakládá rodiny a plánuje poklidnou budoucnost. Odjakživa k tomu patří i pořízení vlastního bydlení. Mít vlastní dům je stále populární a nemůžu říct, že bych tomu nerozuměla. Mít svůj vlastní prostor je zkrátka něco, k čemu každý svým způsobem tíhneme.

 

Sama jsem si vždy představovala velký dům. Mít pro každé dítě vlastní pokoj, pro sebe ložnici, taky pracovnu a obrovskou knihovnu s pohodlným ušákem u okna. K tomu samozřejmě balkon, terasu a velkou zahradu s jezírkem a houpačkou. No romantika jak bič. Tehdy mě netrápila myšlenka na to, že budu mít problém udržet v dostatečném pořádku i 2+1, natož haciendu jak pro královnu. Samozřejmě jsem nemyslela ani na to, že péče o zahradu se stane mojí noční můrou, a že se mě alergie pokusí zabít pokaždé, když vystrčím v létě hlavu z okna. Dětská představivost je mnohem kouzelnější než realita, že?

 

 

Pozitiva vlastního domu jsou asi jasná. Žádní otravní sousedi poblíž (i když…), klídek, pohodička, soukromí, spousta prostoru, zahrádka… Naprosto chápu, co na tom lidi vidí. Vždycky jsem chtěla z bytu utéct právě na takové místo. Tehdy mi nepřipadalo, že by to mělo nějaká negativa. Na ta jsem přišla až časem, když jsem viděla, jak to reálně funguje.

 

Odjakživa žiju ve stotisícovém městě, prakticky přímo v centru. Celý život žiju ve stejném domě, migruju jen z bytu do bytu, dle velikosti. Moje touha po větším prostoru byla ukojena krátce poté, co náš společný pokoj opustil můj starší bratr. Zcela pak utichla, když jsem se přesunula do vlastního bytu. Od té doby shledávám na vlastnictví vesnického panství pouze negativa. Jak už jsem řekla, jsem městská krysa a asi se to už nezmění.

 

V prvé řadě musím říct, že nejsem řidič. Přestože mám řidičák, tak aktivně neřídím a představa, že bych byla odkázána na autobusy, které jezdí třeba třikrát denně, je pro mě neskutečně omezující. Stejně jako myšlenka, že bych se stala zcela závislou na autě. Jsem zkrátka zvyklá, že můžu kdykoliv vyběhnout z domu a jít nakoupit/do kina/ do restaurace či ke kamarádce na kafe. Vtipné na tom je, že nejsem kdoví jak společenský člověk a většinu času trávím právě doma. Ale potřebuju mít ten pocit, že kdybych potřebovala, mám vše na dosah ruky. Není nad to, když se můžete o půlnoci sbalit a schovat se u dobrého kamaráda před celým světem, přičemž stačí jen poslat smsku a zazvonit u dveří.

 

 

Teď, co je kolem mě čím dál více dětí, si ještě více uvědomuju, jak je dopravní situace komplikovaná. Dokud jsou děti malé, je jen otrava je vždycky do auta či MHD nasypat a zase vysypat, zabere to hromadu času, ale čert to vem. Ale když začnou chodit do školy, tak dostává peklo nový rozměr. Z rodiče se stává taxík. Vozí do školy, ze školy, na kroužky, z kroužků a to ještě nejsme v pubertě, kdy se z rodiče stane nejvíce nenáviděná bytost, která uzamkla ubohého teenagera v zapadákově odkud není úniku. Jasně, MHD je řešením, ale buďme upřímní, ne vždy lze na to spoléhat. A tak musí být člověk furt ve střehu.

 

V bydlení na venkově vidím také velké omezení sociálních kontaktů (kterých už tak nemám mnoho). Teď nemluvím z vlastní zkušenosti, ale ze zkušeností známých. Po odstěhování mimo město se zařadíte do škatulky „nemá čas, má to daleko, stejně by si to pivo nemohl dát“. Nikdy bych neřekla, že by mi to mohlo vadit. Poslední dobou mi ale často někdo napíše, jestli nemám zrovna čas, že bychom někam zašli. Ve skoro 24 začínám mít normální sociální život. Jsem v šoku.

 

Faktem totiž je, že svoje rodné město miluju. Je krásné, je klidné a přitom najdu vše, co potřebuji. Pěšky jsem všude do 20 minut, autobusem či tramvají rychleji. Navíc tu máme nádherné parky, blízko řeku i přírodu. Perfektní kulturu a hudební akce. Mám tu krásný byt, také dostatečnou zahradu a balkon na kterém na podzim popíjím kávu či víno. Jednoduše si neumím představit, že bych opustila všechny ty možnosti, které tu mám. Vnímám to tu jako ideální kompromis. Miluju festivaly, každodenní procházení po městě v době vánočních trhů a pití punče, posezení na zahrádkách s vychlazeným pivem či vínem v létě a spoustu dalšího.

 

A co vy? Jste také městské krysy nebo naopak zapřísáhlí venkovani? Dáváte přednost klidu nebo vzrušení?

 

7 komentářů

Chci se vyjádřit. A to hned!