Jsem městská krysa!

Jako dítě jsem si romanticky představovala svou budoucnost v rodinném domku někde na předměstí či na vesnici. Velký dům s rozlehlou zahradou poblíž lesa, kde budou moje děti vesele dovádět společně s mým psem, koněm, oslem, ovcí a krávou. Počet zvířat už jsem v myšlenkách zredukovala před lety, myšlenku na dům na periferii jsem zaplašila až nedávno. Jsem totiž městská krysa, která si život na vesnici neumí představit. 

 

Zatímco všichni mí známí a kamarádi sní o domech na vesnici, nebo je už dokonce staví, já sedím ve svém bytě v centru a rochním si v pohodlíčku. Přijde mi to jako logický postup. Dvacet už mi bylo, takže většina mých kamarádů se pomalu žení a vdává, zakládá rodiny a plánuje poklidnou budoucnost. Odjakživa k tomu patří i pořízení vlastního bydlení. Mít vlastní dům je stále populární a nemůžu říct, že bych tomu nerozuměla. Mít svůj vlastní prostor je zkrátka něco, k čemu každý svým způsobem tíhneme.

 

Sama jsem si vždy představovala velký dům. Mít pro každé dítě vlastní pokoj, pro sebe ložnici, taky pracovnu a obrovskou knihovnu s pohodlným ušákem u okna. K tomu samozřejmě balkon, terasu a velkou zahradu s jezírkem a houpačkou. No romantika jak bič. Tehdy mě netrápila myšlenka na to, že budu mít problém udržet v dostatečném pořádku i 2+1, natož haciendu jak pro královnu. Samozřejmě jsem nemyslela ani na to, že péče o zahradu se stane mojí noční můrou, a že se mě alergie pokusí zabít pokaždé, když vystrčím v létě hlavu z okna. Dětská představivost je mnohem kouzelnější než realita, že?

 

 

Pozitiva vlastního domu jsou asi jasná. Žádní otravní sousedi poblíž (i když…), klídek, pohodička, soukromí, spousta prostoru, zahrádka… Naprosto chápu, co na tom lidi vidí. Vždycky jsem chtěla z bytu utéct právě na takové místo. Tehdy mi nepřipadalo, že by to mělo nějaká negativa. Na ta jsem přišla až časem, když jsem viděla, jak to reálně funguje.

 

Odjakživa žiju ve stotisícovém městě, prakticky přímo v centru. Celý život žiju ve stejném domě, migruju jen z bytu do bytu, dle velikosti. Moje touha po větším prostoru byla ukojena krátce poté, co náš společný pokoj opustil můj starší bratr. Zcela pak utichla, když jsem se přesunula do vlastního bytu. Od té doby shledávám na vlastnictví vesnického panství pouze negativa. Jak už jsem řekla, jsem městská krysa a asi se to už nezmění.

 

V prvé řadě musím říct, že nejsem řidič. Přestože mám řidičák, tak aktivně neřídím a představa, že bych byla odkázána na autobusy, které jezdí třeba třikrát denně, je pro mě neskutečně omezující. Stejně jako myšlenka, že bych se stala zcela závislou na autě. Jsem zkrátka zvyklá, že můžu kdykoliv vyběhnout z domu a jít nakoupit/do kina/ do restaurace či ke kamarádce na kafe. Vtipné na tom je, že nejsem kdoví jak společenský člověk a většinu času trávím právě doma. Ale potřebuju mít ten pocit, že kdybych potřebovala, mám vše na dosah ruky. Není nad to, když se můžete o půlnoci sbalit a schovat se u dobrého kamaráda před celým světem, přičemž stačí jen poslat smsku a zazvonit u dveří.

 

 

Teď, co je kolem mě čím dál více dětí, si ještě více uvědomuju, jak je dopravní situace komplikovaná. Dokud jsou děti malé, je jen otrava je vždycky do auta či MHD nasypat a zase vysypat, zabere to hromadu času, ale čert to vem. Ale když začnou chodit do školy, tak dostává peklo nový rozměr. Z rodiče se stává taxík. Vozí do školy, ze školy, na kroužky, z kroužků a to ještě nejsme v pubertě, kdy se z rodiče stane nejvíce nenáviděná bytost, která uzamkla ubohého teenagera v zapadákově odkud není úniku. Jasně, MHD je řešením, ale buďme upřímní, ne vždy lze na to spoléhat. A tak musí být člověk furt ve střehu.

 

V bydlení na venkově vidím také velké omezení sociálních kontaktů (kterých už tak nemám mnoho). Teď nemluvím z vlastní zkušenosti, ale ze zkušeností známých. Po odstěhování mimo město se zařadíte do škatulky „nemá čas, má to daleko, stejně by si to pivo nemohl dát“. Nikdy bych neřekla, že by mi to mohlo vadit. Poslední dobou mi ale často někdo napíše, jestli nemám zrovna čas, že bychom někam zašli. Ve skoro 24 začínám mít normální sociální život. Jsem v šoku.

 

Faktem totiž je, že svoje rodné město miluju. Je krásné, je klidné a přitom najdu vše, co potřebuji. Pěšky jsem všude do 20 minut, autobusem či tramvají rychleji. Navíc tu máme nádherné parky, blízko řeku i přírodu. Perfektní kulturu a hudební akce. Mám tu krásný byt, také dostatečnou zahradu a balkon na kterém na podzim popíjím kávu či víno. Jednoduše si neumím představit, že bych opustila všechny ty možnosti, které tu mám. Vnímám to tu jako ideální kompromis. Miluju festivaly, každodenní procházení po městě v době vánočních trhů a pití punče, posezení na zahrádkách s vychlazeným pivem či vínem v létě a spoustu dalšího.

 

A co vy? Jste také městské krysy nebo naopak zapřísáhlí venkovani? Dáváte přednost klidu nebo vzrušení?

 

7 komentářů

  1. Narodila jsme se ve velkoměstě. A šestnáct let jsem žila v paneláku na sídlišti. Pak jsme se přestěhovali do rodinného domu na okraj našeho města.
    Stejně jako ty jsem jako malá měla ideální představu o tom, že budu mít rodinný domek, děti, kopu psů a já nevím co ještě. A je tomu teprve pár let, co jsem od toho upustila. Jednak protože vím, kolik to všechno zabere času a peněz, a jednak z důvodu nalezení práce v mém oboru. Bez města to totiž nepůjde. A vzhledem k tomu, že nemám a nikdy ani řidičák mít nebudu, byla bych z dopravy opravdu na nervy, kdybych měla někam dlouho dojíždět.
    Před rokem jsem se částečně přestěhovala do Olomouce. Kvůli vysoké škole. A během prvních dvou týdnů jsem se do toho města NAPROSTO zamilovala. Oproti mému rodnému městu je hrozně malinké a přitom tak nádherné a přátelské.
    Abych přešla k závěru – do budoucna se plánuji přestěhovat do Prahy. Naše hlavní město mě už od malička nějakým způsobem lákalo a mám ho hrozně ráda. A jednak i kvůli tomu, že mám větší možnost tam ve svém oboru najít uplatnění.
    V současné době žiju tedy tak napůl – přes týden v paneláku v bytě (na koleji) a přes víkend v rodinném domku na okraji velkoměsta.

    • Mafalda
      13.8.2017
      Odpovědět na komentář

      Děkuji za tvůj komentář. Já naštěstí nebydlím v panelaku, ale v menším domě, takže je to paráda. Olomouc mi velikostí přijde ideální, je zkrátka tak akorát. Větší města mě nelakají. Praha i Brno už mi přijdou moc neosobní, navíc cena bydlení v Praze… Fuha.
      Jsem hodně konzervativní a zatím to vidím tak, že jsem se tu narodila a jednou tu i umřu 😀

  2. Olomouc je nádherná, zbožňuju to tam, a i když jsem tam strávila jen čtyři roky během studií, umím si představit, že bych tam žila. Vidina domu je nádherná, taky si v sobě takovou chovám (vlastně je to srub), ale realita je holt složitější, přesně jak píšeš. Všechno stojí peníze, je potřeba údržba, nehledě na to, že se člověk izoluje a bez auta se nikam nehne, navíc s řízením jsem na tom jako ty. Olomouc je ale takové malé velké město, tam musí být radost žít 🙂
    Moc se mi líbí tvůj blog, jednoduchý, přehledný a článek je taky bezvadně postavený, určitě tu nejsem naposledy 🙂

    • Mafalda
      13.8.2017
      Odpovědět na komentář

      Moc děkuji za milý komentář, jsem ráda, že se článek i blog líbí 🙂
      Přesně jak píšeš, Olomouc je malé velké město. Cítím se tu domácky a útulně, proto to tady tak miluju.
      Údržba domu je další věc. Nebavilo by mě se o to starat a řešit to, raději se věnuji koníčkům a jiným aktivitám. Když člověka práce kolem domu a zahrady baví, pak naprosto chápu, že to jako negativum ani nevnímá.
      Já když chci do přírody, tak raději jedu na chatu 🙂

  3. Markéta
    15.8.2017
    Odpovědět na komentář

    Ahoj, bydlím na vesnici ve velkém domě ss rodiči, ale už par let se těším až vypadnu do města, protože do školy jsem musela dojíždět autobusem a když jsem zaspala tak smůla, teď jdu na střední (gympl) do Budějc a hrozně se těším do města, protože jak sama píšeš konečně budu mit sociální život. Jinak moje představa bydlení je někde na kraji města, jedno jestli v bytě nebo v domě, ale tak aby tam bylo vše co potřebují a zbožňuji.

    • Mafalda
      15.8.2017
      Odpovědět na komentář

      Tak doufám, že budeš ve městě spokojená! 🙂 Určitě to bude velká změna, ale ve městě je pořád co dělat, což se hned tak neomrzí 🙂 A když budeš moci odjet k rodičům, tak budeš mít obojí 🙂

  4. Od malička jsem bydlela v malém městečku u Šumavy, do velkého města jsem dojížděla celou střední a jakmile přišla na řadu vysoká dostala jsem se až (teď pozoooor) do Prahy. Já, která velká města nenávidím a nemůžu je vystát. Čtyři roky utrpení a bydlení v centru hlavního města mi bohatě stačily k tomu, abych si ujasnila, kde budu chtít prožít další roky (chtěla jsem napsat zbytek svého života, ale to mi vzhledem k mému věku (ehm 23) přijde trošku divné, jako bych přivolávala první auto, aby mě někde srazilo). Bylo to bydlení sice příjemné a útulné a jen naše (s přítelem), ale stejně se to nevyrovná čemukoli rozpadlému a chátravému na skoro vesnici. Konečně jsem tedy od června opět ve svém světě a nemám v plánu to jakkoli měnit. Raději budu jednou týdně vstávat ve tři ráno a vracet se o půlnoci ze školy z Prahy, než abych tam musela trávit víc času než je nutné.
    Vtipné je, že hledání práce mi v tomto případě nakope prdel, ale já budu bojovat, tu pracovnu s ušákem a obří knihovnou prostě chci, stejně tak srnky hned za oknem a velkého psa, který mi bude kousat boty.

    Moc příjemný článek, který mě donutil trošku si zapřemýšlet, co vlastně chci. 🙂

Chci se vyjádřit. A to hned!