Mafalda Posts

Prokrastinace (a kocovina) má mnohá úskalí. Nejen to, že defakto nezvládnete nic z toho, co máte udělat. Ještě vás dovede k informacím, které jste vlastně nepotřebovali. A co hůř, po hodině zjistíte, že sledujete videa o mrtvolách s pocitem, že není nic lepšího na světě. Obzvlášť ne ta hromada nádobí, práce, učení, psaní bakalářky  etc. Prokrastinace je vlastně prospěšná. Chrání naše duševní zdraví před negativními vlivy povinností a dospělosti. Připijme prokrastinaci na zdraví! (A to na obrázku je koza ilustrační!)

Začal psát blog. Poté vydal knihu. Nebyl první ani poslední. Ale byl první, který mě ze srdce rozesmál. Řeč je o Jiřím Charvátovi, který svůj blog vydal pod názvem Eskejp: Na útěku z kanceláře. Po období, kdy jsem byla přesvědčena, že kdejaký bloger vydává knihu, valné či nevalné kvality, tak jsem konečně objevila dílo, které považuji za literárně zajímavé. Nebýt školy, nikdy bych na něj nenarazila. A byla by to zatracená škoda!

Dobře uč. Pak můžeš být svým pánem. Pánem svého času. Říkali rodiče. Nikdo ovšem neřekl, že být pánem svého času znamená pracovat 12 a více hodin denně. Denně! Pracovat sám na sebe, být podnikatel, živnostník, zkrátka si hrabat na svém písečku. Každý měl nějaké romantické představy o tom, jak super je být na volné noze. Pravda je taková, že hlavně v začátcích jde o boj s pochybnostmi, nervové vytížení, minimum času a  především o hromadu stresu. Být živnostníkem možná znamená ovládat svůj čas a práci, ale také to znamená tvrdé pády, bezradnost a snahu nepotopit se hned ze startu jak děravý necky.

Telefon zvoní. Polévá mě horko. Zběžně mrknu na displej, bliká tam „Mamka“. Dlouhý úlevný výdech, přijímám hovor a zahajuji několikaminutový rozhovor. Situace číslo dvě. Zvoní telefon a mě polévá horko. Mrknu na displej, kde září jméno mého zaměstnavatele či klienta, chcete-li. Horko nepolevuje, tep se nebezpečně zvyšuje, píchá mě u srdce a dělá se mi mdlo. Chvíli bojuji s myšlenkou, že budu statečná.  Pak zmáčknu červené tlačítko. Mé zbabělé já opět zvítězilo. Píšu omluvnou SMS ve stylu „Zrovna nemohu hovořit“ nebo „Jsem na přednášce a nemohu vzít telefon“. Přestože sedím doma v obýváku a klepu se jak ratlík v lednu. Je vám to povědomé? Pro vaše dobro doufám, že nikoliv.