DSC_2644

Přichází královna ohně, padněme na kolena.

Je to už nějakou dobu, co jsem dočetla poslední díl krkavčí trilogie. Díky zkouškovému, a snaze načíst dvacet knih ke zkoušce během deseti dní, jsem měla čas se na knihu podívat s odstupem. Prvotní pocity trochu ochladly, a já tak mohu knihu alespoň trochu zhodnotit. Nenazvala bych to však recenzí, na to se necítím dostatečně kompetentní. A i když jsme se ve škole učili psát odborné 

recenze, musím na rovinu říct, že mě rozebírání jazykových prostředků a systematizace díla moc
neláká. Berte to zkrátka jako mé dojmy.

O hledání toho pravého (Filofax Clipbook vs. Filofax Domino)

Pořízením Filofax Clipbook jsem byla přesvědčená, že mám od budoucna vystaráno. Dlouho jsem hledala planner velikosti a5, jehož desky by nebyly takřka dvojnásobné, než samotná náplň. Vzhledem k tomu, že diář musím nosit do školy, potřebovala jsem, aby poměr mezi skladností a velikostí náplně byl, co nejlepší. Jak už jsem zmiňovala v předešlých článcích, nejvíce se mi osvědčilo psaní na a5 listy. Clipbook byl na to ideální, a dlouho jsem z něj byla nadšená. Ale.

 

Přestože jsem si na něj ušila slušivý obal, nebyla jsem nakonec až tak spokojena. Skladnost a lehkost Clipbooku je jedinečná, na přenášení naprostý ideál. Ovšem jeho vzhled se mi nezdál dost reprezentativní, a co víc, brzy jsem se přesvědčila, že velikost jeho kroužků není dostatečná. Když jsem jej kupovala, nevím proč jsem byla přesvědčena, že velikost kroužků odpovídá klasickému filofaxímu stylu – 3 cm. Proto jsem byla nepříjemně překvapena, že se mi tam ne a ne vejít pohodlně vše, co bych chtěla. V papírnictví jsem si pak omrkla ostatní filofax diáře, a bylo mi to jasné, kroužky má menší – přesněji 2,5 cm. Může se to zdát jako nepatrný rozdíl, ale jak uvidíte na fotkách, není tomu tak.

 

 

Neštěstí na sebe nedalo dlouho čekat. Mé srdce vzplanulo po Filofaxu Domino. Líbily se mi ty hravé barvy a puntíky, zavírání na gumičku i odlehčený a přesto pohledný styl. Ale copak si mohu dovolit vysolit přes tisícovku za další diář? Můj rozum se přihlásil o slovo, a dal mi jasně najevo, že nikoliv. Ještěže tu máme ty bazárky! Zadala jsem poptávku, a odpověď přišla vzápětí. Nejednalo se sice o puntíkatý šílený styl, ale červený či spíše bordó domino si mě dokázal získat. A díky velice milé a ochotné paní, která mi slevila natolik, abych si jej mohla pořídit, jsem jej už den po platbě držela v pařátech. A byla jsem nadšená! Či spíše, jsem stále nadšená.

 

 

Při pohledu na matné zpracování podobající se kůži mé srdce zaplesalo. A na dotek to bylo ještě mnohem lepší. Příjemný do ruky, sic trochu větší než můj dosavadní Clipbook. Přesto však přesahující jeho jednoduchý styl elegantním stylem. Obava, že by snad byl moc velký a já skončila ve stejném zoufalém kolotoči jako s Carpe Diem, se naštěstí nepotvrdila. Ačkoliv je větší, a díky pevnějším deskám a lepšímu zpracování těžší než Clipbook, není to takový problém, abych jej nemohla nosit.

 

 

Na fotkách jsem zachytila velikostní rozdíl mezi oběma porovnávanými, i velikost kroužků obou diářů. Zde je nejlépe vidět rozdíl, který se číselně nezdá až takový, přesto však dostatečný. Co se týče zpracování, Clipbook je spíše odlehčený sešit s měkkými (měkčími) deskami, které se snadno ohýbají, díky čemuž se dá snadno přehnout napůl. Domino je naproti tomu pevný a „mohutný“, pečlivě chránící svůj obsah.

 

Raději nebudu říkat, že mému pátrání po ideálním diáři je konec, jelikož se vždy najde něco dalšího, co zkrátka musím mít. Ty prokletá facebooková skupinko!

Jaký diář jste pro letošní rok zvolili vy? Nebo máte neochvějnou stálici na poli plánování?

 

Jakou náplň?

Jak jsem již nastínila ve svém předchozím příspěvku, otázka diářové náplně byla pro mě vždy komplikovaná. Jsem zvyklá psát si poměrně dost poznámek, a hlavně nemám úplně drobné písmo, které by se dalo vměstnat do úzkých sloupečků. Vlastně dodnes nechápu, jak někdo může dostat potřebné informace do tak malého prostoru.

 

Plány sem, plány tam!

Kdykoli jdu kolem papírnictví nebo výtvarných potřeb, nedokážu odolat a vpadnu tam s dychtivostí hladového psa, který cítí párky. Odmala jsem doma syslila všemožné deníčky, bločky, dopisní papíry
i samolepky. A né, že bych je zrovna využívala. Spíše naopak. Vždy mi bylo líto do nich začít psát, takže jsem je jen strkala do šuplíku. Nějakou dobu jsem myslela, že už jsem z toho vyrostla. Ale.

 

Učitel, mučitel?

Možná se shodneme, a možná taky ne, že kvalitní vzdělávání stojí hlavně na kvalitních pedagozích. A možná se shodneme v tom, že v českém systému je takových pedagogů nedostatek. Čím to, že máme kvanta vysokoškolsky vzdělaných lidí, a přitom tak málo těch, kteří by mohli vzdělávat další generace? Skvělý pedagog dokáže pro svůj předmět nadchnout, nebo minimálně zaujmout, prakticky každého. Neschopný pedagog naproti tomu dokáže zkazit i to, co jsme dříve měli rádi.

Zvířata… fantastická?

Jsem si jistá, že s recenzemi Fantastických zvířat se v nejbližších dnech roztrhne pytel. Je to jeden z filmů, na který se těší banda milovníku Harryho Pottera, a všichni budou mít touhu se k němu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že jsem ve světě HP prakticky žila po tři roky, nemohla jsem si tento film nechat ujít. Narozdíl od ostatních jsem se však cíleně vyhla veškerému hype okolo tohoto snímku, nečetla jsem dohady a jediné, co jsem za celou dobu zhlédla, byly dva trailery. Neměla jsem tedy žádná očekávání. Spíše jsem se obávala, že se bude jednat o slabých odvar z HP světa, a po Prokletém dítěti jsem se bála zklamání.

Warner Bros pinctures

O to více jsem byla překvapena kompozicí celého filmu. Příběh držel překvapivě dobře pohromadě, a postavy jsou víceméně uvěřitelné, obsazení nemohu nic vytknout. Snad jen na konci jsem si nebyla jistá jednou z postav, ale na její obsazení panují obecně rozporuplné názory. Eddie Redmayne je pro mě novinkou. Neviděla jsem žádný z jeho předešlých filmů, snad jen ty, kde hrál vedlejší role, a tak mi nijak nepronikl do mé chabé paměti. V této roli mi přišel k sežrání, a neskutečně se mi tam líbil. Málokdy mám takový pocit, že se někdo na danou roli hodí tolik, jako Redmayne na Newta. 
Co se týče zpracování, začnu do zvířat. Ta jsou perfektní. Naprosto mě učarovala, a myslím, že se tvůrcům maximálně povedla. Od hrabáka po chropotala. Pokud jde o ostatní efekty, místy bych možná sundala nohu z plynu. Akčních scén tam bylo trochu více, než bych pokládala za nutné, ale celkově mi to nijak extra nevadilo. I z tohoto pohledu jsem byla spokojená.
Humor mě překvapil asi nejvíce. Pokud jsem něco opravdu nečekala, byl to jemný ale dobře mířený humor, díky kterému jsem nejednou vyprskla smíchy, a soudě dle reakcí v kině jsem nebyla jediná. Nebyl nucený ani hloupě „americký“, a pracoval spíše s náznaky a výrazy, než s vtipnými replikami. 
Z filmu jsem odcházela více než nadšená. Předčil má chabá očekávání mnohonásobně, což byla po předchozích zkušenostech s mnoha velkofilmy příjemná změna. Těžko bych hledala něco, co bych mohla vytknout. A dělat to nebudu. Nebudu se za každou cenu stavět do role kritika, a hledat chyby na filmu, který ve mně zanechal tak pozitivní dojem, že bych na něj chtěla jít zase znova. 
A co vaše dojmy z návratu do světa HP? Byla to pro vás příjemná cesta nebo to místy drncalo?