DSC_0792

Rozený pěstitel!

To, že nejsem bůhví jaký pěstitel domácí zeleně ví prakticky všichni v mém okolí. Hlavně co se týče květin, jejichž návod k pěstování obsahuje slovo „přiměřeně“. Pak si připadám jak Burian v Byl jednou jeden král – přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně. Takhle přiměřeně jsem zalívala kaktus až do stádia, kdy začal na protest hnít. Doteď jsem přesvědčená, že mi to udělal schválně. Zkrátka neocenil mou pečlivou starostlivou péči. Ale čert vem jeden kaktus z Tesca, pořídila jsem si jiný. Po předchozí zkušenosti jsem jej zalévala méně – až uschnul. Věděli jste, že kaktus může uschnout? KAKTUS?!

Přečteno: Smrt a jiné vrcholy mého života

Dobrá obálka dokáže knihu v mžiku prodat. Je to to první, co z knihy vidíme, a pokud nás dostatečně zaujme, pak má kniha, knihkupec i nakladatel vyhráno. Když je dost nápaditá, vtipná, veselá či originální, neodoláme, a knihu vytáhneme z regálu. I mně se stává, že si dokážu knihu koupit jen kvůli pěknému přebalu. Naposledy se tak stalo právě u knihy Smrt a jiné vrcholy mého života. Byl to vlastně můj partner, kdo mě k ní nasměroval, a já si ji zkrátka zamilovala. Ale byla jsem rozumná, a knihu nekoupila. Koupila jsem ji o dvacet minut později hned v dalším knihkupectví, které jsme míjeli. I takové umí kouzlo obálky být.

 

Martin je jen malý kluk, když se poprvé setká se smrtí. Tato podivná osůbka se zničehonic zjeví u postele jeho babičky, a má až nemístnou radost, že ji někdo vidí. Jejich přátelství je tak předem předurčeno. Stejně jako Martinův osud. Smrt se zjevuje zcela nečekaně, povětšinou v těch nejméně vhodných situacích, a Martin zjišťuje, že není snadné žít svůj život, když je mu Smrt neustále v patách. Ale dá se Smrti vůbec vzdorovat?

 

Hořkosladká komedie o netradičním přátelství mě zaujala svou originální myšlenkou, ze které se dalo vykřesat hodně. Říkám dalo, protože i když jsem se u knihy výborně bavila, stejně mám pocit, že měla ještě určité rezervy, a její potenciál nebyl využit naplno. Vtipné momenty střídají ty smutné, a jak už to tak bývá, se smrtí si není radno zahrávat. Některé dialogy mi připadaly trochu primitivní a zbytečně jednoduché, což nepřidávalo hlavní postavě na sympatiích. Na druhou stranu jsem od této knihy ani neočekávala hlubokomyslné filosofické závěry, jako spíše příjemnou relaxační četbu.
V tomto bodě musím uznat, že kniha splnila svůj cíl. Její čtení mě bavilo, rychle utíkalo a i když jsem se většinu času neotřásala výbuchy smíchu, úsměv mi na tváři vykouzlit dovedla. Je psána poměrně jednoduše, takže jsem nenarazila na žádná úskalí spojená s výstavbou děje nebo složitými peripetiemi. Místy je děj trochu předvídatelný, ale nemyslím si, že by to knize nějak výrazně uškodilo.
Z mého osobního pohledu mohla Smrt dostat trochu více prostoru. I když se zdá, že se objevuje poměrně často, nic moc o ní nevíme. Zato o Martinovi se dozvídáme mnohé, a čím víc jsem o něm věděla, tím méně mi byl sympatický. Některé jeho činy mě vytáčely, což byl pravděpodobně jejich cíl.
Kdybych měla knihu jednoduše shrnout, ocenila bych její originální námět, místy vtipné pasáže, sympatickou Smrt a perfektní obálku, která v tomto případě zkrátka prodává. Jako oddechovka plní svůj účel,a s tímto ji mohu vřele doporučit dál.

 

 

Jsou tu plískanice a… deštníky.

Miluji vůni podzimních plískanic, zatuchlost spadaného listí a všeobjímající sychravost těchto měsíců. Září se nám pomalu přehouplo do října, který s sebou blahosklonně přinesl to pravé podzimní počasí,  jak ho někteří máme rádi. Hlavně my, co celé léto trpíme, zatímco ostatní se dobrovolně grilují na slunci. K podzimu neodmyslitelně patří také déšť. Provazce vody padají z oblohy, a my vytahujeme z hloubě skříně deštníky. Takové ty věci, co nás mají chránit před deštěm. Všimli jste si ovšem, že většinou když prší, tak také fouká? Tak nějak to jde ruku v ruce. Mám ovšem pocit, že výrobcům skládacích deštníků byla tato informace utajena. 

Zdroj: http://phenibutguru.com/wp-content/uploads/2015/06/2453915505_41bb8eb1bb_o1.jpg

 

Vzbudila jsem se do sychravého rána. Dost na tom, že jsem musela kvůli škole vstávat mnohem dříve, než by mi bylo milé. Venku navíc poměrně hustě poprchalo. Déšť však bylo to poslední, co by mi mohlo zkazit náladu. Posbírala jsem si saky paky, a z komory vytáhla svůj puntíkovaný skládací deštník, který jsem si koupila na jaře. Že všechno půjde z kopce jsem pochopila už ve chvíli, kdy jsem za sebou zamkla domovní dveře. S ladností sobě vlastní jsem rozevřela deštník. Viditelná terénní nerovnost na vizáži deštníku mi připomněla, že s vánkem už se očividně setkal. A nevyšel z tohoto střetnutí vítězně.
Vzala jsem to sportovně, a vzhledem k tomu, že tato vada na kráse nijak neumenšovala schopnosti deštníku chránit před vodou padající z nebe, vykročila jsem si to směrem ke škole. První závan větru na sebe nenechal dlouho čekat. Stihla jsem dojít akorát tak na roh ulice, když se mi deštník obrátil poprvé. Všechny jeho okraje trčely vzhůru k obloze, a místo odpuzování vody začínal vodu nabírat. Vítr – Deštník 2:0.
Zatla jsem zuby a s posledními zbytky trpělivosti jsem začala obracet deštník do původní polohy. Vítr ovšem neřekl své poslední slovo, a jak jsem obracela jednotlivé tyčky do správného směru, on mi je ladně převracel zase zpět. Vřelo to ve mně jako nikdy. Už jsem se napřahovala s tím, že deštník zkrátka roztřískám o vedle stojící dopravní značku, a na druhé straně jej švihnu do koše, když vtom se zpoza rohu vynořila školka na procházce. Použila jsem zbytky svého sebeovládání na to, abych deštník složila do úhledného balíčku, a narvala jej do batohu, protože jsem přesvědčena, že děti by na procházce sice měli vidět leccos z reálného světa, ale určitě by jim za dobrý příklad neposloužila maniakální hysterická ženská třískající deštníkem vzteky o dopravní značku. Nasadila jsem si kapuci, a raději se vypařila.
Vítr – Já 1:0.
Vítr nakonec vyhrál tento souboj kontumačně, soupeř se nervově zhroutil. Teď mokne dobrovolně už ode dveří, aniž by kladl odpor. Někdo by však měl výrobcům sdělit, že s podzimem se pojí nejen zvyšující se vlhkost, ale také náročnější povětrnostní podmínky. Já to však nebudu. Umlátila bych je tím deštníkem.
Upozornění: Během dnešního dne nebyl žádný deštník zraněn, fyzicky ani emocionálně.

 

ČTENÁŘSKÁ KRIZE..!

Když přišlo na přetřes čtení, vždy jsem se chlubila, že dokážu přečíst i tisíc stránek za den. Nelhala jsem. Naposledy jsem skoro na posezení přečetla Tanec s draky. Bylo to dlouhé, a krásné posezení. A je to už pěkně dávno.

Vždy jsem měla období, kdy jsem četla méně než jindy. Měsíce nabušené knihami střídaly měsíce, kdy jsem stěží přelouskala jediný román, jedinou útlou knihu. Nebo taky žádnou knihu. Vlastně jsem to vždy brala jako určité stádium, které přišlo a zase odešlo. Naposledy se mi však vloudilo do života až nezvykle nenápadně, jako stín. Četla jsem méně, a méně, a méně…
Až nedávno jsem si uvědomila, že za to nemůže škola a kvanta povinné četby české literatury, které mě ještě dlouho po zkoušce pronásledují ve snech, jako plíživé noční můry. Ne, nemůže za to škola, úkoly, prezentace ani nutná příprava. Do života se mi vkradla lenost. Lenost číst, lenost konzumovat knihy a příběhy, lenost bavit se tak, jak jsem dříve považovala za přirozené.
Příliš rychle jsem si zvykla na jednoduchou konzumní zábavu ve formě filmů, seriálů či hloupých televizních pořadů. A také na bezcílné brouzdání po internetu, které dokáže denně přesáhnout míru několika hodin, až člověk ztrácí přehled, kam se mu všechen ten čas poděl. Ale je to přece tak snadné! Jen zapnout notebook a nechat se vtáhnout do internetového světa zábavy, diskuzí, videí a… 

Jako člověk, který se vždy považoval za vášnivého čtenáře, knihomola chcete-li, se za sebe stydím. Stydím se za promarněný čas. Za hloupě promarněný čas! Protože na rozdíl od knih, mi tahle levná zábava nedává skoro nic, krom odreagování se od  všedních starostí. V knihovně mám několik kousků, které čekají, až se do nich ponořím, až se nechám unášet světem fantazie a tím, co jsem dříve tak milovala. 
Do hodiny tvůrčího psaní jsme měli donést oblíbený úryvek z knihy. Dlouho jsem nepřemýšlela, a sáhla jsem po svém oblíbeném Zaklínači, kde jsem bez problému nalistovala úryvek, na který si vzpomenu pokaždé, když máme přemýšlet o oblíbeném díle. Přede mnou četli Čechova, po mně Shakespeara, a já si v duchu říkala, tohle je to, co mám číst? Tohle se ode mě očekává? Protože za dva roky na vysoké jsem se naučila, že existuje literatura umělecká (krásná, chcete-li) a pak ten brak, co nikoho nezajímá. Tedy, neměl by zajímat. Nás především. Vyučující mají zkreslenou představu, že před spaním čteme Kafku, a u snídaně louskáme Němcovou. Zatímco my potají čteme v hodinách Marvelovky nebo Hru o trůny. 
Možná i díky tomuto postoji mám pocit, že bych se měla stydět za svůj čtenářský vkus. Za to, co mám ráda, co mě baví, co naplňuje (naplňovalo) můj volný čas. Vím, že hodnotná literatura by nás měla povznášet, vzdělávat a pomáhat nám růst. A netvrdím, že to tak není. Dokážu ocenit mnohá klasická díla. Ale stejně tak si myslím, že krásu, poučení a morální hodnoty lze hledat i jinde. Ať už je to fantasy, jako popelka literatury obecně, sci-fi nebo horor. 
Nejsem člověk, co by dokázal plnit předsevzetí, jak na běžícím pásu. Ale už kvůli sobě chci znovu najít tu vášeň, která mě burcovala ke čtení. Chci opět najít tu krásu psaného slova, která mě provázela od útlého dětství až do dospělosti. Vždyť knihy mi po dlouhou dobu byly lepšími příteli, než lidé. A na staré přátele se přece nezapomíná.
Ps. A víte, co? Prý to byl chytře vybraný úryvek!

PŘEČTENO: ADULTHOOD IS A MYTH

Když jsem nervózní, napjatá nebo ve stresu (což je prakticky pořád), sahám po knihách, které mě nějak dokážou utvrdit v tom, že v tom nejsem sama. Že jsou lidé, kteří jsou na tom podobně, trpí podobnými problémy, neduhy a fóbiemi, a díky tomu se cítím lépe. Ne snad proto, že bych to těm lidem přála, ale proto, že je příjemné nebýt na to sám. A jednou z těchto knih je soubor krátkých stripů Adulthood is a myth ze známé a populární kolekce Sarah’s Scribbles.

K této knize jsem se dostala poté, co jsem objevila facebookovou stránku Sarah’s Scribbles, kde autorka postupně zveřejňuje jednotlivé stripy. Sama už nevím, jak jsem k ní přišla, ale pravděpodobně mi ji poslal jeden z mých mála přátel, který tušil, že se v tom absolutně poznám. A já jsem tomuto člověku neskutečně vděčná, protože je jen málo věcí, které by mi takto zvedly náladu.

Jednotlivé krátké příběhy ve formě jednoduchého komiksu vycházejí z autorčiných zkušeností a zážitků, ve kterých se dozajista pozná spousta žen a mladých dívek, které tak nějak nezapadají do běžné představy světa. Hlavní hrdinka se potýká nejen se spoustou běžných ženských problémů, které nám dělají vrásky na čele a občas nás dohánějí k šílenství, ale do svých příběhů promítá i svůj pohled na svět a okolí.

Osobně mám nejraději její stripy, které se týkají sociálních interakcí a komunikace s ostatními lidmi. Její „nenávist“ k ostatním lidem, veřejnému vystupování, rannímu vstávání a naopak láska ke knihám, pohodlnému oblečení a samotě je něco, co mi pomáhá přežít náročné dny a stresová období. A co víc, mám pocit, že i ty nejmenší drobnosti odpovídají mému životu – zmiňme třeba onu lásku k deníkům všeho druhu (a neschopnost do nich napsat více jak tři stránky), neschopnost efektivní organizace, úklidu nebo včasného plnění úkolů. Je to zkrátka kniha, která v mnoha ohledech popisuje všemožné aspekty mého života v krátkých, ale naprosto trefných situacích, které dokáží vypovědět více, než sáhodlouhý román.

A právě ona trefnost a jednoduchost s jakou se autorka chytá těch nejběžnějších situací, nad kterými by se mnozí ani nepozastavili, dělá pro mě knihu tak zajímavou a poutavou. Na nic si nehraje, a ukazuje věci takové jaké jsou, ať už jsou společensky přijatelné, či nikoliv.

Pokud o Sarah’s Scribbles slyšíte poprvé, pak využijte té úžasné šance, že většinu stripů si můžete přečíst zadarmo na facebooku, a předem posoudit, zda vám tento klenot stojí za pořízení, či nikoliv. Já neváhala, a objednala si ji z Bookdepository hned, jak byla dostupná.

STAV OHROŽENÍ: SOCIÁLNÍ INTERAKCE!

Někdo by mě asi nazval introvertem, řekl, že jsem stydlivá, nebo skloňoval sociální fobii v nejrůznějších variacích. Když jsem ve známém prostředí, dokážu být hlasitá a nepřehlédnutelná, introvertem bych se proto nazvala jen stěží. Definici sociální fobie ani neznám. Stydlivá? No, možná trochu ano. Faktem je, že zkrátka nemám ráda lidi. 

Odjakživa mě děsí nové situace a noví lidé. Cizí prostředí mě stresuje, krade mi spánek a způsobuje zažívací potíže. Těmto věcem se snažím zuby nehty vyhýbat. Ve volnu se mi to skvěle daří, ale jakmile zase začne škola, je ze mě uzlíček nervů. Znáte tu situaci, kdy vejdete do místnosti, a nevíte, kam si sednout, protože všude už je obsazeno a vy hledáte nějaké volné místo, zatímco na vás všichni zírají? Tak to je moje noční můra, která mě pronásleduje několik posledních dní. Já vím, o nic nejde, všem jste ukradení, ale stejně. Polívá mě horko, jen když na to pomyslím. 
Mezi „cizími“ lidmi se necítím komfortně. Snažím se zmizet pod stolem, rozpustit se nebo utéct daleko od všech. Vzhledem k tomu, že ani jedno z těchto řešení není ve škole vhodné, snažím se najít aspoň jednu známou tvář, ke které bych se mohla upnout. Kolikrát si předměty zapisuju podle toho, zda tam někoho znám, ne podle toho, zda bych jej chtěla absolvovat. Případně předmět opustím jen proto, že tam není nikdo z lidí, se kterými si mám co říct. 
Nerada se vyjadřuji ve skupině lidí. Ti, co mě dlouho znají tomu těžko věří. V okruhu známých a kamarádů jsem občas až příliš hlučná, a většinou nezavřu zobák. Působím jako největší extrovert. A je pravda, že když už v takové situaci jsem, tak bojuji, jak nejlépe umím. Ve škole je to ale jiné. Většinu času se modlím, abych nebyla tázána přednášejícím, protože odpovídat před lidmi mi dělá problém, kor když nevím, zda znám správnou odpověď. Když jsem naposledy přiznala, že něco nevím, byla jsem podrobena několikaminutovému proslovu, kdy mi vyučující zvýšeným hlasem dával najevo, že jsem úplně blbá, a jak si to představuju něco nevědět. Chtělo se mi brečet. Myslela jsem si něco o prdeli, a držela kamennou tvář, zatímco uvnitř jsem se cítila ponížena na nejvyšší míru a měla jsem co dělat, abych se nesesypala. Další hřebíček do rakve mého sebevědomí. Předmět jsem bez učení zakončila na první pokus, a stejně to nedokázalo přebít ten pocit z ponížení, jakého se mi dostalo. A nevadilo mi to proto, že jsem něco nevěděla, ale proto, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo tomu nerozuměl. Vadilo mi, že se po mně svezla cizí frustrace a blbá nálada. Ve chvíli, kdy na mě někdo řve, se mi derou slzy do očí a nedokážu tomu zabránit, je to automatická reakce. Vím, že tuhle situaci budu mít před očima ještě dlouho, všechny negativní věci se mi pořád vrací.
Lidem se snažím, co nejvíce vyhýbat. Když nepočítám těch pár blízkých přátel, omezuji kontakty na nutné situace, kterým se nelze vyhnout. Škola, nákupy, zařizování. Kde to jde, omezuji kontakt na písemnou formu. Dobrovolně nikam netelefonuji, neobjednávám pizzu a nezvedám cizí čísla. Nerada oslovuji prodavačky a před prodejnou Vodafonu dokážu stepovat i pět minut, než se odhodlám vejít a požádat o ořezání simky. 
Abych byla upřímná, i email po sobě čtu několikrát, než se odhodlám jej odeslat. Trpím panickou hrůzou, že je v něm někde hrubka, překlep nebo cokoliv, co by mohlo být špatně. 
Občas si říkám, že být němá by byl skvělý způsob, jak se vyhnout nucenému hovoru, odpovědím a celkově interakcím, které mi nejsou příjemné. Kéž bych si mohla vybrat, kdy budu mluvit, a kdy nikoliv. Je vysilující být pořád ve střehu a napnutá, kvůli situacím, které ostatní lidé vůbec neřeší. 
Pokud se chcete trochu pobavit na toto téma, doporučuji mrknou na Finnish nigthmares na 9Gag. 
Jste extroverti, kteří milují kontakt s ostatními lidmi? Nebo jste introverti, co se mezi lidmi necítí dobře? Či snad něco mezi? Podělte se 🙂