Veřejné záchodky

Návštěva veřejného záchodu mnohdy hraničí s adrenalinovým zážitkem, který jste si neobjednali, ale kterému se nemůžete vyhnout. Ačkoliv se většinou snažíte vše naplánovat tak, aby vás tato nemilá situace nepotkala, ne vždy se tak stane. Jsou to chvíle, kdy si ze srdce přeju, abych byla chlap. 
Není jednoduché být ženou, a to z mnoha důvodů. Ač by pánové mohli namítat, že ani oni to nemají nejjednodušší, a já upřímně věřím, že mají pravdu, tak mnohé nemilé skutečnosti je v životě potkají málokdy. A pravděpodobně jim bude cizí i panická hrůza z návštěvy veřejného záchodu. 

Mohla bych se tu rozepsat o všemožných příšerných zážitcích z toitoiek a jiných míst, kam slunce nesvítí, ale rozhodla jsem se to omezit na místo, kde je pravděpodobnost návštěvy záchodu přímo úměrná času, který tam strávíme. Škola. V mém případě vysoká. Nejedná se o zcela veřejně přístupné místo, ale lidí se tu i tak protočí kvanta, a prakticky dennodenně zde potkáváme nové tváře, které jsme v životě neviděli. A pokud budeme mít štěstí, už ani neuvidíme. Pokud zde trávíme více času, než jen hodinu denně, je pravděpodobné, že se návštěvě temných zákoutí školních záchodů nevyhneme, ani kdybychom si dali nohy křížem a mysleli na Saharu. 
Otevření dveří kabinky s sebou nese určitou míru překvapení. Zběhle zrekognoskuji terén a v případě dobrého výběru neshledávám pozůstatky po záchodových akrobatkách, které aby se náhodou nedotkly mísy, provádějí psí kusy, které místy hraničí s marnými pokusy o levitaci, a jejichž výsledkem bývá toaletní prkýnko zechcané takovým stylem, že mám chuť takové nádheře vymáchat hlavu v míse. Chápu, hrůza z bakterií nezměrná. Pokud však máte potřebu nad tím prkýnkem levitovat, noste si prosím s sebou savo a rukavice, a taky to po sobě laskavě ukliďte. Nebo si to prkýnko obložte toaleťákem. Sice to nešetří naše lesy, ale moje nervy určitě.
Co jsem netušila je, že naše škola se rozhodla udělat z návštěvy záchodu ještě adrenalinovější zážitek, než doposud. Hlavně pro ty z nás, kteří trčíme v budově až do večera. Po setmění nenastává tma jen vně budovy. Do tmy se propadají i ta nejzáludnější místa uvnitř. A tak marně hledám vypínač, abych nemusela průzkum toalety provádět pohmatem. Nenacházím. Otáčím se na své spolutrpitelky, které kroutí hlavou a krčí rameny. Vypínač je rafinovaně ukryt tak, aby jej odhalili pouze členové nějakého tajného společenství. Jinak si to neumím vysvětlit. Nu dobrá, můžu si svítit mobilem, že ano. 
S pocitem úlevy zjišťuji, že dnes na mě žádné nepříjemné překvapení v kabince nečeká. Ale znáte to, neříkej hop… Chybí klíč. Také jakákoliv jiná pojistka proti vpádu nepřátelských jednotek za linii osobního prostoru. V případě, že se dveře otevírají dovnitř, stačí jednoduše přirazit nohu, žádný velký problém. Tady se však dveře otevírají ven. A fluktuace návštěvníků je dost vysoká na to, abych se stala nechtěným účastníkem něčí veselé historky. 
Když se na to dívám zpětně, je to poměrně komické. Sedím potmě na záchodě, zatímco jednou rukou visím na klice, která je vzdálená tak akorát, abych na ni dosáhla aspoň konečky prstů, a přitom v zubech držím telefon, který poskytuje alespoň sporné osvětlení této komediální scéně. Být tam skrytá kamera, tak někomu setsakramentsky zlepším den. Zrychleně vykonávám potřebu, a pomocí jedné ruky se pokouším nasoukat zpátky do kalhot aspoň natolik, abych si mohla dovolit pustit kliku. Mise splněna. S vítězoslavným výrazem opouštím kabinku, aniž by čekatelé vůbec tušili, jak náročná operace je vzápětí očekává. 

Také milujete tyto všední radosti a malá vítězství?

Zaklínač v bublině

Jsem předvídatelná, stačí na něco nalepit nálepku Zaklínač, a já si to bez většího rozmýšlení koupím. Je to stará láska, která nerezaví. A jako každá první láska nám zůstává pod kůží, a má jedinečné místo v našich vzpomínkách. Vždy bude něčím vyjímečná, a věčná. Ale co když se stará láska změní k nepoznání?

Komiksový Zaklínač je určitě projekt, který má potenciál. Z mého pohledu však bohužel nenaplněný a v mnoha ohledech dosti plochý. Ačkoliv jsem se snažila přistupovat k těmto kouskům s nadšením, po určité chvíli jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jen další způsob na tahání peněz. 
Co se týče zpracování, nemohu hovořit za ostatní. Každý máme jiný vkus, a ten se odrazí v názoru na komiksovou kresbu. Já si na ni musela nějakou dobu zvykat, jelikož mi přišla příliš ostrá a Zaklínače jsem v ní nepoznávala tak, jak bych chtěla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle není Geralt. Po chvíli jsem se však naučila to odsunout do pozadí, a ponořit se do příběhu. 
Když porovnám oba díly, musím říct, že lepší hodnocení má první z nich – Skleněný dům. Mně osobně však byl mnohem bližší díl druhý – Liščí děti. Věřím však, že valná část mého hodnocení není objektivní, jelikož jsem před přečtením komiksů měla už přelouskanou Bouřkovou sezonu. A právě proto mi Liščí děti byly bližší, příběh jsem poznávala, a věřím, že jsem si do něj promítla více, než kolik v komiksu bylo. A také jsem díky tomu dokázala přehlédnout určité nesrovnalosti, a případnou plochost vyprávění. Pokud jsme v dětství mnohokrát slyšeli pohádku o Červené Karkulce, nepotřebujeme už detailní vyprávění, abychom si celý příběh dokázali živě představit. Hodnotila bych stejně, kdybych knihu přečtenou neměla, a musela si vystačit pouze s příběhem v komiksu? Nejspíše ne. 
Co tedy musím Skleněnému domu nechat, je originálnost příběhu. Nemohla jsem se chytat příběhů, které už z Geraltova světa znám, a musím tedy uznat, že zde mi příběh přišel dostačující. Díky menšímu množství postav jsem se také lépe orientovala, a jejich vykreslení mi přišlo mnohem lepší, než v případě druhého dílu, kde se nedozvídáme mnoho, a v postavách se ztrácíme. Když se na obě knihy podívám s odstupem, musím uznat, že Skleněný dům je z literárního hlediska hodnotnější, než pouhá adaptace v podobě Liščích dětí. A co hůře, i v případě kresby mi přijde první díl propracovanější a vizuálně lepší. Jak kdyby si tvůrci po prvním díle řekli, že už se nebudou tolik namáhat, a tak příběh převzali a kresbu ošulili. A je to škoda. 
Pro mě jako milovníka Gwynbleiddova světa se jedná o kousky, které hezky doplňují moji zaklínačskou poličku. Zároveň jsou pro mě jako milovníka i zklamáním, protože zkrátka nenaplnily má očekávání. Je těžké držet v ruce „knihu“ a dokola si opakovat „Není to Sapkowski, není to Sapkowski…“ aby se člověk vyhnul jakémukoliv srovnávání. Já se mu bohužel nevyhla. 

Rozloučení s podzimem

Ačkoliv ještě není ani konec listopadu, svatý Martin už nám na svém bílém oři dovezl první várku sněhu. A když se z nebe snáší první bílé vločky (škoda, že se tak neděje právě teď), je nejlepší čas se ohlédnout za podzimem, který na můj vkus utekl příliš rychle. No nedá se nic dělat. Stejně jako jsem milovníkem podzimu, jsem stejným, možná i větším milovníkem zimy a mrazu. O tom ale jindy. Teď bych vám ráda nabídla malou vzpomínku na barevné listí, sluníčko a déšť.

Užili jste si letošní podzim? A těšíte se jako já na zimu?
pexels-photo-167682

Vím, že nic nevím!

Vsadím se, že ten pocit znáte také. Někdo vám něco vysvětluje, vy posloucháte a v hlavě slyšíte šumění, nebo ještě lépe – vůbec nic. Ačkoliv burcujete mozkové buňky k nějaké aktivitě, nemáte nejmenší tušení, o čem ten člověk vlastně mluví. O to horší je to pocit, když víte, že toho brzy budete šeredně litovat. Klasická situace, se kterou se setkáte nejčastěji na vysoké škole. Dříve nebo později přijde hodina, ze které půjdete s pocitem naprosto ztraceného času.

DSC_0792

Rozený pěstitel!

To, že nejsem bůhví jaký pěstitel domácí zeleně ví prakticky všichni v mém okolí. Hlavně co se týče květin, jejichž návod k pěstování obsahuje slovo „přiměřeně“. Pak si připadám jak Burian v Byl jednou jeden král – přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně. Takhle přiměřeně jsem zalívala kaktus až do stádia, kdy začal na protest hnít. Doteď jsem přesvědčená, že mi to udělal schválně. Zkrátka neocenil mou pečlivou starostlivou péči. Ale čert vem jeden kaktus z Tesca, pořídila jsem si jiný. Po předchozí zkušenosti jsem jej zalévala méně – až uschnul. Věděli jste, že kaktus může uschnout? KAKTUS?!

Přečteno: Smrt a jiné vrcholy mého života

Dobrá obálka dokáže knihu v mžiku prodat. Je to to první, co z knihy vidíme, a pokud nás dostatečně zaujme, pak má kniha, knihkupec i nakladatel vyhráno. Když je dost nápaditá, vtipná, veselá či originální, neodoláme, a knihu vytáhneme z regálu. I mně se stává, že si dokážu knihu koupit jen kvůli pěknému přebalu. Naposledy se tak stalo právě u knihy Smrt a jiné vrcholy mého života. Byl to vlastně můj partner, kdo mě k ní nasměroval, a já si ji zkrátka zamilovala. Ale byla jsem rozumná, a knihu nekoupila. Koupila jsem ji o dvacet minut později hned v dalším knihkupectví, které jsme míjeli. I takové umí kouzlo obálky být.

 

Martin je jen malý kluk, když se poprvé setká se smrtí. Tato podivná osůbka se zničehonic zjeví u postele jeho babičky, a má až nemístnou radost, že ji někdo vidí. Jejich přátelství je tak předem předurčeno. Stejně jako Martinův osud. Smrt se zjevuje zcela nečekaně, povětšinou v těch nejméně vhodných situacích, a Martin zjišťuje, že není snadné žít svůj život, když je mu Smrt neustále v patách. Ale dá se Smrti vůbec vzdorovat?

 

Hořkosladká komedie o netradičním přátelství mě zaujala svou originální myšlenkou, ze které se dalo vykřesat hodně. Říkám dalo, protože i když jsem se u knihy výborně bavila, stejně mám pocit, že měla ještě určité rezervy, a její potenciál nebyl využit naplno. Vtipné momenty střídají ty smutné, a jak už to tak bývá, se smrtí si není radno zahrávat. Některé dialogy mi připadaly trochu primitivní a zbytečně jednoduché, což nepřidávalo hlavní postavě na sympatiích. Na druhou stranu jsem od této knihy ani neočekávala hlubokomyslné filosofické závěry, jako spíše příjemnou relaxační četbu.
V tomto bodě musím uznat, že kniha splnila svůj cíl. Její čtení mě bavilo, rychle utíkalo a i když jsem se většinu času neotřásala výbuchy smíchu, úsměv mi na tváři vykouzlit dovedla. Je psána poměrně jednoduše, takže jsem nenarazila na žádná úskalí spojená s výstavbou děje nebo složitými peripetiemi. Místy je děj trochu předvídatelný, ale nemyslím si, že by to knize nějak výrazně uškodilo.
Z mého osobního pohledu mohla Smrt dostat trochu více prostoru. I když se zdá, že se objevuje poměrně často, nic moc o ní nevíme. Zato o Martinovi se dozvídáme mnohé, a čím víc jsem o něm věděla, tím méně mi byl sympatický. Některé jeho činy mě vytáčely, což byl pravděpodobně jejich cíl.
Kdybych měla knihu jednoduše shrnout, ocenila bych její originální námět, místy vtipné pasáže, sympatickou Smrt a perfektní obálku, která v tomto případě zkrátka prodává. Jako oddechovka plní svůj účel,a s tímto ji mohu vřele doporučit dál.