Proč je povinná četba nepřínosná a demotivační?

Proč je povinná četba nepřínosná a demotivační?

Rubrika: Knihy, Knižní mixér | 5

Přečíst k maturitě 20 knih mi přišlo jako brnkačka. Vždyť je to počet, který přečtu v pohodě za dva měsíce, a kdybych musela, tak i klidně rychleji. Nechápala jsem, v čem někteří vidí takový problém. Navíc byl výběr poměrně široký, a každý si tam mohl najít své. Dokonce i ten, který hledal knihy podle počtu stran. Na vysoké jsem pochopila, že neexistuje nic horšího, než povinná četba. Knihy, které bych si jindy v klidu a se zájmem přečetla, jsem nucena proletět pohledem. Nic z nich nemám. Ani potěšení, ani potřebné znalosti. Ať systém povinné četby vymyslel kdokoliv, ráda bych mu něco vzkázala – NEFUNGUJE TO!

 

Nikdy jsem neměla pocit, že bych něco nezvládla přečíst. Jsem poměrně rychlý čtenář a u poutavé knihy vydržím sedět hodiny v kuse. Přečíst tisíc stran za noc pro mě není problém. Přesto jsem na vysoké docela tvrdě narazila. Ne na neschopnost něco přečíst, ale na nechuť a odpor. Nemyslela jsem si, že můžu mít ke čtení, k milovanému čtení, takový odpor jako nyní. Vždyť knihy jsou krásné, povznášející a člověk by si je měl vychutnávat. Ano, vychutnávat. Ne hltat a tlačit je do sebe pod tlakem, který by roztrhl papiňák.

 

Když mám ke zkoušce přečíst pár knih, přečtu je s klidem a pocitem, že jsem si z nich něco odnesla. Mám dobrý pocit, že jsem splnila, co jsem měla a pokud zkoušku neudělám, nebude to proto, že jsem se na to vykašlala. Pak ale přijde zkouška, ke které mám přečíst knih 50. Vím, že bych to za ty necelé 3 měsíce nějak stihla. Zbývá mi však cca měsíc, možná měsíc a půl, a já jich přečetla pět. Mohla jsem to stihnout. Kdybych nepracovala, neodpočívala, neměla jiné předměty a omezila spánek asi na 4 hodiny denně. Pak bych to mohla stihnout. Ale já řekla ne. A místo toho, abych se snažila přečíst aspoň co největší část, jsem se u jedné knihy zasekla na 3 týdny.

 

 

Přehnané nároky jen málokdy působí motivačně. Rozhodně ne v případě, kdy se člověk musí soustředit a učit na průběžné testy, připravovat se na jiné hodiny a relaxovat, aby někomu nevyrazil zuby, když dostane chuť mrštit zbůhdarma antistresovou kostkou proti tomu idiotovi, co má pocit, že člověk může stíhat všechno na 100 %. Frustrace roste, knihy se kupí, až tvoří nepřirozeně vysoké věže a jediné, co mě v tu chvíli napadá je, že kdyby na mě ta věž spadla, aspoň budu mít konečně klid.

 

Nejsem líná. Dokonce školu ani neflákám, přestože jako prokrastinátor dělám vše na poslední chvíli. I tak se snažím dát do toho maximum. Vím, že bych mohla v učení ležet denně, mohla bych se připravovat průběžně, vlastně bych mohla celý svůj čas obětovat škole. Ale nějaká moje malá část se při té představě vzteká a bouří. Nějaký můj automechanismus moje snažení vypne pokaždé, když zahrozí nervové zhroucení a psychický kolaps z nedosažitelných výsledků.

 

Proč je povinná četba nepřínosná? Protože ten, kdo bude chtít, to stejně číst nebude. Najde si obsahy, rozbory a bude pracovat s tím, co je. Nic ho nedokáže donutit, aby to přečetl. Už vůbec ne slovíčko povinné. Problém těchto přehnaných seznamů je to, že odradí i ty, co by jinak projevili snahu a opravdu to přečetli. Vidím to sama na sobě. Když jsem měla přečíst dvacet knih, bylo to v pohodě. Když jsem měla přečíst třicet knih, bylo to stále v pohodě. Protože jsem viděla šanci to stihnout. U padesáti (když nepočítám knihy do ostatních předmětů, ale pouze ten jeden) jsem si hned na startu řekla, že to vzdávám, protože to nestihnu. Výstřel startovní pistole zazněl, a já nevyběhla. S pocitem, že být diskvalifikován je v pořádku, jsem si sedla na startovní čáru a koukala do dálky.

 

Hoří mi koudel u prdele. Vím, že musím něco dělat a nechci spoléhat pouze na rozbory a obsahy. Beru knihy a čtu. Na každé straně přečtu 5-10 vět, abych byla v obraze, abych tušila děj. Zbytek přeskakuji. Občas celé odstavce, občas i stránky. Díla, kterým někdo věnoval tolik péče, odbývám, co nejvíc to jde. Stydím se. Vím, že by si zasloužily, aby je někdo četl. Aby se nad nimi někdo zamyslel. Ale na zamýšlení není čas. Ani na dlouhé prostoje a snahu chápat smysl. Jde jen o odškrtnutí položky v seznamu a přechodu na další.

 

Pokud má být tohle cílem povinné literatury, tak hlásím splněno. Pokud má být cílem seznámení se s velkými díly a zapomenutými klasiky, pak vrtím hlavou. Takhle to nejde. Nešlo to nikdy, a nikdy to nepůjde. S úctou ke všem autorům nelze z knih dělat položky v seznamu, které je třeba překonat, a to jakkoliv. Takto si neodnášíme porozumění ani nové myšlenky. Pouze stud a smutek nad tím, že četba je závod, ve kterém můžeme (musíme?) podvádět.

 

 

5 Responses

  1. Nemohu souhlasit. Jsem vášnivý čtenář milující knížky a považující je za světělko v temnotě tunelu, nazývaným každodenní život. Povinná četba mi ukázala mnoho báječných knih, ke kterým bych se jinak možná ani nedostala. Našla jsem díky ní lásku k dílům bákečného Hellera a znova jsem si přečetla Holmese a Pigmalion. Ano, jsem jeden z těch magorů, co měl většinu seznamu přečtenou už na základce a ten zbytek jsem četla na střední jen tak pro radost. Ano, líbilo se mi to. Byl to báječný oddech a výmluva „proč se neučit nudné předměty.“ když se mě někdo ptal, zda se učím, řekla jsem, že teď nemám čas, že čtu povinnou četbu a byla jsem za hrdinu 😀
    Já byla spokojená a velice ráda si tím procházím znova a znova :3

    • Nejsem si jistá, zda jsi můj článek četla, nebo ho správně pochopila. Nikde neříkám, že knihy v povinné četbě nejsou dobré. Ani neříkám, že to nejsou dobré tipy ke čtení. Mluvím o tom, že dělat seznamy, které je nereálné přečíst, a které čtenáře akorát vyzývají k tomu, aby přečetla každou desátou větu, nejsou ku prospěchu ničemu.
      Přečíst 20 knih k maturitě, když na to měl člověk rok, je sranda. Přečíst knihy 50-70 za 3 měsíce, a do toho se učit, pracovat a spát už je trochu jiný level.

      • A já si nejsem jistá, zda jsi četla můj příspěvek xD dala jsem v něm ku příkladu sebe. Povinná četba je tu taky od toho, aby donutila lidi číst nejen efektivně, ale i rychle. Navíc 4 roky je času habaděj na blbejch 20 knížek. (+5, kdyby se četba změnila). A já psala, že 20 knížek bylo osvěžení v jinak hektickém programu. To, že lidi švindlují, není nic nového. To by dělali, i kdyby si měli vybrat jednu jedinou knížku dle vlastního výběru.

        • Jsem ráda, že jsme tu zavedly takovou diskuzi 🙂 Tvůj příspěvek jsem samozřejmě četla. Pouze rozporuji to, zda rychločtení pro splnění úkolu je ta správná cesta, jak někoho přivést ke čtení, či mu naservírovat klasiku, ke které si člověk musí stejně nalézt cestu sám. A o tom švindlování – ten, kdo nešvindluje si ty knihy přečte i na pouhé doporučení a z vlastního zájmu (protože vnitřní motivace je mnohem účinnější, než ta vnější), tudíž ani zde není potřeba to dávat povinně.
          Jinak nevím, proč se bavíme o 20 knihách za 4 roky, u toho jsem i já řekla, že nechápu, kde někteří vidí problém. Bavím se tu o už nereálných požadavcích aka 50 knih za 3 měsíce, což si dopředu načíst nelze. Účinek takového čtení je dle mého dosti pochybný (a ač je to smutné, znám jen málo lidí, co by to přečetlo, zkrátka jsou i jiné povinnosti).

  2. Povinna literatura je zlo. Nejen mnozstvim, ale i vyberem. Pamatuju si, ze na zakladce nas nutili cist treba Babicku. No, koho nekdy v deseti letech zajima Babicka, ktera vlastne ani neni pro deti? Nudny pribeh o udelu stari, zivotni moudrosti a zivotu vubec. Prima. To Pepicek parici wowko, hltajici Zaklinace a sem tam si hrajici fotbal jiste oceni. A jestli ted chtej treba padesat knizek, tak fuck na to. Celej tenhle pristup je omyl a cteni leda znechuti. Laska ke kniham se musi citlive podporovat, ale ne vynutit. Tim dosahnem akorat praveho opaku. A to plati ve vsem.

Napsat komentář