Proč je povinná četba nepřínosná a demotivační?

Přečíst k maturitě 20 knih mi přišlo jako brnkačka. Vždyť je to počet, který přečtu v pohodě za dva měsíce, a kdybych musela, tak i klidně rychleji. Nechápala jsem, v čem někteří vidí takový problém. Navíc byl výběr poměrně široký, a každý si tam mohl najít své. Dokonce i ten, který hledal knihy podle počtu stran. Na vysoké jsem pochopila, že neexistuje nic horšího, než povinná četba. Knihy, které bych si jindy v klidu a se zájmem přečetla, jsem nucena proletět pohledem. Nic z nich nemám. Ani potěšení, ani potřebné znalosti. Ať systém povinné četby vymyslel kdokoliv, ráda bych mu něco vzkázala – NEFUNGUJE TO!

 

Nikdy jsem neměla pocit, že bych něco nezvládla přečíst. Jsem poměrně rychlý čtenář a u poutavé knihy vydržím sedět hodiny v kuse. Přečíst tisíc stran za noc pro mě není problém. Přesto jsem na vysoké docela tvrdě narazila. Ne na neschopnost něco přečíst, ale na nechuť a odpor. Nemyslela jsem si, že můžu mít ke čtení, k milovanému čtení, takový odpor jako nyní. Vždyť knihy jsou krásné, povznášející a člověk by si je měl vychutnávat. Ano, vychutnávat. Ne hltat a tlačit je do sebe pod tlakem, který by roztrhl papiňák.

 

Když mám ke zkoušce přečíst pár knih, přečtu je s klidem a pocitem, že jsem si z nich něco odnesla. Mám dobrý pocit, že jsem splnila, co jsem měla a pokud zkoušku neudělám, nebude to proto, že jsem se na to vykašlala. Pak ale přijde zkouška, ke které mám přečíst knih 50. Vím, že bych to za ty necelé 3 měsíce nějak stihla. Zbývá mi však cca měsíc, možná měsíc a půl, a já jich přečetla pět. Mohla jsem to stihnout. Kdybych nepracovala, neodpočívala, neměla jiné předměty a omezila spánek asi na 4 hodiny denně. Pak bych to mohla stihnout. Ale já řekla ne. A místo toho, abych se snažila přečíst aspoň co největší část, jsem se u jedné knihy zasekla na 3 týdny.

 

 

Přehnané nároky jen málokdy působí motivačně. Rozhodně ne v případě, kdy se člověk musí soustředit a učit na průběžné testy, připravovat se na jiné hodiny a relaxovat, aby někomu nevyrazil zuby, když dostane chuť mrštit zbůhdarma antistresovou kostkou proti tomu idiotovi, co má pocit, že člověk může stíhat všechno na 100 %. Frustrace roste, knihy se kupí, až tvoří nepřirozeně vysoké věže a jediné, co mě v tu chvíli napadá je, že kdyby na mě ta věž spadla, aspoň budu mít konečně klid.

 

Nejsem líná. Dokonce školu ani neflákám, přestože jako prokrastinátor dělám vše na poslední chvíli. I tak se snažím dát do toho maximum. Vím, že bych mohla v učení ležet denně, mohla bych se připravovat průběžně, vlastně bych mohla celý svůj čas obětovat škole. Ale nějaká moje malá část se při té představě vzteká a bouří. Nějaký můj automechanismus moje snažení vypne pokaždé, když zahrozí nervové zhroucení a psychický kolaps z nedosažitelných výsledků.

 

Proč je povinná četba nepřínosná? Protože ten, kdo bude chtít, to stejně číst nebude. Najde si obsahy, rozbory a bude pracovat s tím, co je. Nic ho nedokáže donutit, aby to přečetl. Už vůbec ne slovíčko povinné. Problém těchto přehnaných seznamů je to, že odradí i ty, co by jinak projevili snahu a opravdu to přečetli. Vidím to sama na sobě. Když jsem měla přečíst dvacet knih, bylo to v pohodě. Když jsem měla přečíst třicet knih, bylo to stále v pohodě. Protože jsem viděla šanci to stihnout. U padesáti (když nepočítám knihy do ostatních předmětů, ale pouze ten jeden) jsem si hned na startu řekla, že to vzdávám, protože to nestihnu. Výstřel startovní pistole zazněl, a já nevyběhla. S pocitem, že být diskvalifikován je v pořádku, jsem si sedla na startovní čáru a koukala do dálky.

 

Hoří mi koudel u prdele. Vím, že musím něco dělat a nechci spoléhat pouze na rozbory a obsahy. Beru knihy a čtu. Na každé straně přečtu 5-10 vět, abych byla v obraze, abych tušila děj. Zbytek přeskakuji. Občas celé odstavce, občas i stránky. Díla, kterým někdo věnoval tolik péče, odbývám, co nejvíc to jde. Stydím se. Vím, že by si zasloužily, aby je někdo četl. Aby se nad nimi někdo zamyslel. Ale na zamýšlení není čas. Ani na dlouhé prostoje a snahu chápat smysl. Jde jen o odškrtnutí položky v seznamu a přechodu na další.

 

Pokud má být tohle cílem povinné literatury, tak hlásím splněno. Pokud má být cílem seznámení se s velkými díly a zapomenutými klasiky, pak vrtím hlavou. Takhle to nejde. Nešlo to nikdy, a nikdy to nepůjde. S úctou ke všem autorům nelze z knih dělat položky v seznamu, které je třeba překonat, a to jakkoliv. Takto si neodnášíme porozumění ani nové myšlenky. Pouze stud a smutek nad tím, že četba je závod, ve kterém můžeme (musíme?) podvádět.

 

 

Tags: No tags

5 komentářů

Napsat komentář