STAV OHROŽENÍ: SOCIÁLNÍ INTERAKCE!

Někdo by mě asi nazval introvertem, řekl, že jsem stydlivá, nebo skloňoval sociální fobii v nejrůznějších variacích. Když jsem ve známém prostředí, dokážu být hlasitá a nepřehlédnutelná, introvertem bych se proto nazvala jen stěží. Definici sociální fobie ani neznám. Stydlivá? No, možná trochu ano. Faktem je, že zkrátka nemám ráda lidi. 

Odjakživa mě děsí nové situace a noví lidé. Cizí prostředí mě stresuje, krade mi spánek a způsobuje zažívací potíže. Těmto věcem se snažím zuby nehty vyhýbat. Ve volnu se mi to skvěle daří, ale jakmile zase začne škola, je ze mě uzlíček nervů. Znáte tu situaci, kdy vejdete do místnosti, a nevíte, kam si sednout, protože všude už je obsazeno a vy hledáte nějaké volné místo, zatímco na vás všichni zírají? Tak to je moje noční můra, která mě pronásleduje několik posledních dní. Já vím, o nic nejde, všem jste ukradení, ale stejně. Polívá mě horko, jen když na to pomyslím. 
Mezi „cizími“ lidmi se necítím komfortně. Snažím se zmizet pod stolem, rozpustit se nebo utéct daleko od všech. Vzhledem k tomu, že ani jedno z těchto řešení není ve škole vhodné, snažím se najít aspoň jednu známou tvář, ke které bych se mohla upnout. Kolikrát si předměty zapisuju podle toho, zda tam někoho znám, ne podle toho, zda bych jej chtěla absolvovat. Případně předmět opustím jen proto, že tam není nikdo z lidí, se kterými si mám co říct. 
Nerada se vyjadřuji ve skupině lidí. Ti, co mě dlouho znají tomu těžko věří. V okruhu známých a kamarádů jsem občas až příliš hlučná, a většinou nezavřu zobák. Působím jako největší extrovert. A je pravda, že když už v takové situaci jsem, tak bojuji, jak nejlépe umím. Ve škole je to ale jiné. Většinu času se modlím, abych nebyla tázána přednášejícím, protože odpovídat před lidmi mi dělá problém, kor když nevím, zda znám správnou odpověď. Když jsem naposledy přiznala, že něco nevím, byla jsem podrobena několikaminutovému proslovu, kdy mi vyučující zvýšeným hlasem dával najevo, že jsem úplně blbá, a jak si to představuju něco nevědět. Chtělo se mi brečet. Myslela jsem si něco o prdeli, a držela kamennou tvář, zatímco uvnitř jsem se cítila ponížena na nejvyšší míru a měla jsem co dělat, abych se nesesypala. Další hřebíček do rakve mého sebevědomí. Předmět jsem bez učení zakončila na první pokus, a stejně to nedokázalo přebít ten pocit z ponížení, jakého se mi dostalo. A nevadilo mi to proto, že jsem něco nevěděla, ale proto, že jsem nebyla zdaleka jediná, kdo tomu nerozuměl. Vadilo mi, že se po mně svezla cizí frustrace a blbá nálada. Ve chvíli, kdy na mě někdo řve, se mi derou slzy do očí a nedokážu tomu zabránit, je to automatická reakce. Vím, že tuhle situaci budu mít před očima ještě dlouho, všechny negativní věci se mi pořád vrací.
Lidem se snažím, co nejvíce vyhýbat. Když nepočítám těch pár blízkých přátel, omezuji kontakty na nutné situace, kterým se nelze vyhnout. Škola, nákupy, zařizování. Kde to jde, omezuji kontakt na písemnou formu. Dobrovolně nikam netelefonuji, neobjednávám pizzu a nezvedám cizí čísla. Nerada oslovuji prodavačky a před prodejnou Vodafonu dokážu stepovat i pět minut, než se odhodlám vejít a požádat o ořezání simky. 
Abych byla upřímná, i email po sobě čtu několikrát, než se odhodlám jej odeslat. Trpím panickou hrůzou, že je v něm někde hrubka, překlep nebo cokoliv, co by mohlo být špatně. 
Občas si říkám, že být němá by byl skvělý způsob, jak se vyhnout nucenému hovoru, odpovědím a celkově interakcím, které mi nejsou příjemné. Kéž bych si mohla vybrat, kdy budu mluvit, a kdy nikoliv. Je vysilující být pořád ve střehu a napnutá, kvůli situacím, které ostatní lidé vůbec neřeší. 
Pokud se chcete trochu pobavit na toto téma, doporučuji mrknou na Finnish nigthmares na 9Gag. 
Jste extroverti, kteří milují kontakt s ostatními lidmi? Nebo jste introverti, co se mezi lidmi necítí dobře? Či snad něco mezi? Podělte se 🙂
Tags: No tags

Jeden komentář

Napsat komentář