Ticho, prosím!

Na světě existují dva typy lidí… a následuje informace o tom, z které strany jí kdo banán, nebo podobná hovadina (Mimochodem, tušili jste, že o tom existuje celá stránka? No vážně – koukejte). Svůj článek teď začnu stejně. Existují dva typy lidí – takoví, které přítomnost ostatních nabíjí pozitivní energií, a takoví, které to vysává. A také spousta jiných typů, jako ti, kteří se cítí ve společnosti komfortně jen občas, nebo takoví, kteří občas vyhledávají ticho. Systematizaci s radostí přenechám někomu jinému. Pravdou je, že pro většinu z nás začíná nový semestr, a na rozdíl od ostatních se na něj nijak netěším. 

 

Pravdou je, že je pro mě velice náročné být na lidi neustále příjemná. Většinu času mě to stojí nepřiměřené množství sil a energie, kterou bych místo přetvařování raději věnovala jiným činnostem. Není to tak, že bych lidi instantně nesnášela už jen pro jejich holou existenci, tak špatně na tom zase nejsem. Čím jsem však starší, tím jsem větší samotář. Čas nejraději trávím jen s omezeným množstvím lidí nebo v klidu u knihy. A ačkoliv mám ráda hlasitou hudbu, nesnáším hlasité lidi a hluk obecně. Jsou lidé, jejichž hlas je mi tak nepříjemný, že už to, že vejdou do místnosti je pro mě signálem pro její opuštění.

 

Začátek semestru je pro mě obtížným obdobím. Na rozdíl od ostatních se vždy těším na zkouškové, kdy se vrátím do mnou přijatelného režimu a s lidmi se scházím jen když mám chuť. Nejsem kdoví jaký asociál, pouze preferuji mít možnost úniku a odejít, když se necítím dobře. Stejně jako dokážu „pařit“ do čtyř do rána, tak odcházím po hodině, když zrovna nemám náladu na velkou společnost. Nevýhodou školy je, že máme pouze omezené množství absencí, a na náladu se mě nikdo neptá. Po celém dni bývám vyčerpaná, jak kdybych za sebou měla dvanáctku rubání v dole.

 

Nemohu říci, že by mi přítomnost všech mých spolužáků byla vyloženě nepříjemná. S některými ráda prohodím pár slov, s některými si kromě pozdravu nemám co říct. Na párty nechodím, školní akce nevyhledávám a večírky nikdy nebyly můj obor. To raději klidné posezení u vína s nejlepší kamarádkou.

Blízko k nim tedy nemám, ale i tak se snažím být neutrální a milá, jak mi to jen síly dovolují. Přesto bych uprostřed toho lomozu ráda získala aspoň pět minut jen pro sebe. Na vlastní myšlenky  a starosti. Zkrátka se volně nadechnout a na chvíli vypnout.

 

Kdykoliv si však plánuju nasadit sluchátka, a být aspoň chvíli ve vlastním světě, přiřítí se někdo, kdo má zaručeně nějakou důležitou otázku aka „Budeme mít jarní prázdniny?“ (Na vysoké? Vážně?) nebo si jen potřebuje nutně povídat o ničem. A tak se mile usmívám, přikyvuji a uvnitř mé hlavy křičí můj druhý hlas něco jako „Zavřeš už konečně zobák?! Dej mi aspoň chvíli pokoj! UÁÁÁÁÁ!“ a konstantně se zvyšuje má potřeba mlátit hlavou o lavici.

 

Uvítala bych nějakou tichou místnost, kde se nesmí mluvit. Kam se člověk posadí, když potřebuje chvíli, aby načerpal síly a dobil baterky. S nadějí vyhlížím konec vyučování, abych mohla vyběhnout, nacpat si sluchátka do uší a po cestě domů zregenerovat všechny své smysly k dalšímu fungování. Dny s jednou či dvěma hodinami mám nejraději. Zvládám být milá a zůstává mi dost energie i na jiné činnosti. Po celém dni ve škole mám naopak pocit, jako by mě přejel parní válec. Komunikace s lidmi je pro mě obzvlášť vyčerpávající a naprosto obdivuji lidi, kteří jsou schopní pracovat v kolektivu efektivně.

 

A jak to máte vy? Vyhledáváte společnost lidí nebo se jim naopak vyhýbáte? A těšíte se zpátky do školy?

Tags: No tags

2 komentáře

Napsat komentář