Vím, že nic nevím!

Vím, že nic nevím!

Vsadím se, že ten pocit znáte také. Někdo vám něco vysvětluje, vy posloucháte, a v hlavě slyšíte šumění nebo ještě lépe, vůbec nic. Ačkoliv burcujete mozkové buňky k nějaké aktivitě, nemáte nejmenší tušení o čem ten člověk vlastně mluví. O to horší je to pocit, když víte, že toho budete šeredně litovat.Klasická situace, se kterou se setkáte nejčastěji na vysoké škole. Dříve nebo později přijde hodina, ze které půjdete s pocitem naprosto ztraceného času.

Sedím a koukám, jak ten člověk přede mnou, co očividně sbíral tituly, jak my sbíráme pokemony, šaškuje před projektorem, zběsile mává rukama, a přitom používá slova, která slyším poprvé v životě, a o kterých silně pochybuji, že jsou česká. Tipuju to spíš na latinu, ale těžko říct, nestačím je ani sypat do googlu. Po dvaceti minutách fascinujícího monologu o monstrózním diagramu, kdy vážně netuším, jak souvisí s mým oborem, slyším poprvé slova, kterým rozumím – Pošlu Vám materiály, a uděláte to do příští hodiny.

 

Po zádech mi přebíhá mráz. Zmateně se rozhlížím kolem sebe, abych zjistila, že ti, kteří nekoukají do mobilu mají podobně nechápavý výraz, jako mám já. Naděje pohasíná, šance, že někdo pochopil zadání je naprosto marná. Zeptat se na to znovu? Nepřipadá v úvahu. Všichni známe ty učitele, co z takového dotazu usoudí, že jste neposlouchali, nebo v lepším případě – že jste úplně blbí. Vždyť tohle chápe i dítě na základce, no ne? No ne!

 

Zbývá poslední naděje – strejda google! A tak nasypu pojmy, které jsem stihla zachytit, do googlu, abych na třetí stránce našla nějakou nepatrnou zmínku, která mi sice vysvětlí, co daný pojem znamená, ale už vůbec ne, jak s ním mám pracovat. Když mě zklame google, začínám být trochu nervózní. Co není na googlu, jako by neexistovalo.

 

Doma vytáhnu ty bichle, které někteří nazývají skripta, a začnu louskat obsah, rejstřík, nadpisy, a následně stránku po stránce. Nikde ani ťuk. Tož přece si to nevymyslel, ne?! Nebo jo? Tak si radši počkám na materiály, třeba v nich bude nějaké vysvětlení.

 

Materiály se na mailu objevují den a půl před danou hodinou. Spousta času na práci, že?  Pohoda, student nemá jiné hodiny, povinnosti, starosti a vlastně nic.Vysvětlení chybí. Nikdo neví. Nikdo to nedělal. Zoufalství se mění v lhostejnost. Lhostejnost ve smíření. A tak začnete brát hodinu popravy jako nevyhnutelný fakt, a jdete v klidu spát. Být za blba si zvyknete rychle.

One Response

  1. Hezky napsané. Úplně to vidím:D Ještě, že já jsem ten lhostejný a v pohodě tak nějak od přírody. Ale kamarádky ze školy šílí. Furt šprtí a stejně jsou ve stresu, že nic neví. Já si radši zajdu udělat pohodu v čajovně a ono to nějak dopadne:D

Napsat komentář