Zaklínač v bublině

Jsem předvídatelná, stačí na něco nalepit nálepku Zaklínač, a já si to bez většího rozmýšlení koupím. Je to stará láska, která nerezaví. A jako každá první láska nám zůstává pod kůží, a má jedinečné místo v našich vzpomínkách. Vždy bude něčím vyjímečná, a věčná. Ale co když se stará láska změní k nepoznání?

Komiksový Zaklínač je určitě projekt, který má potenciál. Z mého pohledu však bohužel nenaplněný a v mnoha ohledech dosti plochý. Ačkoliv jsem se snažila přistupovat k těmto kouskům s nadšením, po určité chvíli jsem se nemohla zbavit pocitu, že je to jen další způsob na tahání peněz. 
Co se týče zpracování, nemohu hovořit za ostatní. Každý máme jiný vkus, a ten se odrazí v názoru na komiksovou kresbu. Já si na ni musela nějakou dobu zvykat, jelikož mi přišla příliš ostrá a Zaklínače jsem v ní nepoznávala tak, jak bych chtěla. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle není Geralt. Po chvíli jsem se však naučila to odsunout do pozadí, a ponořit se do příběhu. 
Když porovnám oba díly, musím říct, že lepší hodnocení má první z nich – Skleněný dům. Mně osobně však byl mnohem bližší díl druhý – Liščí děti. Věřím však, že valná část mého hodnocení není objektivní, jelikož jsem před přečtením komiksů měla už přelouskanou Bouřkovou sezonu. A právě proto mi Liščí děti byly bližší, příběh jsem poznávala, a věřím, že jsem si do něj promítla více, než kolik v komiksu bylo. A také jsem díky tomu dokázala přehlédnout určité nesrovnalosti, a případnou plochost vyprávění. Pokud jsme v dětství mnohokrát slyšeli pohádku o Červené Karkulce, nepotřebujeme už detailní vyprávění, abychom si celý příběh dokázali živě představit. Hodnotila bych stejně, kdybych knihu přečtenou neměla, a musela si vystačit pouze s příběhem v komiksu? Nejspíše ne. 
Co tedy musím Skleněnému domu nechat, je originálnost příběhu. Nemohla jsem se chytat příběhů, které už z Geraltova světa znám, a musím tedy uznat, že zde mi příběh přišel dostačující. Díky menšímu množství postav jsem se také lépe orientovala, a jejich vykreslení mi přišlo mnohem lepší, než v případě druhého dílu, kde se nedozvídáme mnoho, a v postavách se ztrácíme. Když se na obě knihy podívám s odstupem, musím uznat, že Skleněný dům je z literárního hlediska hodnotnější, než pouhá adaptace v podobě Liščích dětí. A co hůře, i v případě kresby mi přijde první díl propracovanější a vizuálně lepší. Jak kdyby si tvůrci po prvním díle řekli, že už se nebudou tolik namáhat, a tak příběh převzali a kresbu ošulili. A je to škoda. 
Pro mě jako milovníka Gwynbleiddova světa se jedná o kousky, které hezky doplňují moji zaklínačskou poličku. Zároveň jsou pro mě jako milovníka i zklamáním, protože zkrátka nenaplnily má očekávání. Je těžké držet v ruce „knihu“ a dokola si opakovat „Není to Sapkowski, není to Sapkowski…“ aby se člověk vyhnul jakémukoliv srovnávání. Já se mu bohužel nevyhla. 
Tags: No tags

2 komentáře

Napsat komentář