Závojnatka mezi piraňami. Jak jsem se dostala ke copywritingu a našla „práci snů“?

Dobře uč. Pak můžeš být svým pánem. Pánem svého času. Říkali rodiče. Nikdo ovšem neřekl, že být pánem svého času znamená pracovat 12 a více hodin denně. Denně! Pracovat sám na sebe, být podnikatel, živnostník, zkrátka si hrabat na svém písečku. Každý měl nějaké romantické představy o tom, jak super je být na volné noze. Pravda je taková, že hlavně v začátcích jde o boj s pochybnostmi, nervové vytížení, minimum času a  především o hromadu stresu. Být živnostníkem možná znamená ovládat svůj čas a práci, ale také to znamená tvrdé pády, bezradnost a snahu nepotopit se hned ze startu jak děravý necky.

 

Začalo to náhodou. Zapsala jsem si volitelný předmět tvůrčího psaní. Když jsem zjistila, že musím nějaký svůj výtvor přečíst před třídou, tak jsem málem vycouvala. Já? Číst? Před třídou? Ani omylem! Nakonec jsem se ale překonala a zůstala. Potlesk je zasloužený.  Vyučující po přečtení mého fejetonu o stresových omalovánkách nešetřil superlativy. Byla jsem v šoku a nevěděla, jak reagovat. Na komplimenty nejsem zvyklá. Spíše naopak. Ale získala jsem alespoň střípek sebevědomí. A pocit, že možná nestojím úplně za houby. Nemyslete si, že mi to snad vydrželo. Ale i looseři mají své sny!

 

Vy mi za psaní budete platit?

Díky kurzu jsem měla odvahu odpovědět na inzerát ohledně placeného psaní článků. Tehdá jsem neměla ponětí, co je to copywriting. A že se tím dokonce dá nějak vydělávat. Prostě to byla dobrá brigáda za slušné peníze (za které by se mi většina profíků vysmála). A nepípala u toho kasa! Jak jsem dopadla? Byli se mnou spokojení, dokonce nadmíru spokojení. Neznámý pocit! Tak jsem odpověděla na další nabídku. Tentokrát už s vědomím, co to ten copywriting je. Hned potom, co jsem si vygooglila pojem “externí copywriter”.

 

Čím víc vím, tím míň vím!

Věděla jsem, že to není snadné. Začala jsem se vzdělávat. Projela jsem na netu snad všechny články na téma “Jak se stát copywriterem” nebo “Jak být úspěšným copywriterem”. Začala jsem sledovat přední české copywritery, přelouskala jsem knihu od Pavla Šenkapouna Webcopywriting pro samouky a také audioknihu Otty Bohuše. Komické je, že čím více jsem vše studovala, tím více jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. Tím více jsem o sobě pochybovala. Měla jsem pocit, že tuhle cestu už nenávratně vyšlapali jiní. A já nemám právo ji svým neumětelstvím pošlapat.

 

Speciální dovednosti? Dokážu se v duchu pohádat i sama se sebou. Jen je těžké pak se sebou nemluvit…

Sebevědomí se nedá koupit. Vždy jsem myslela, že přijde s věkem. S úspěchy. Pokud se o nich dá mluvit. Nikoliv. Začít pracovat na sebe byl krok do temnoty. Do prázdna. Vyvolávalo to spoustu otázek a strachu. Dělám to dobře? A jak to poznám? Co když si to přečte nějaký profik a řekne si, že to psal nějakej kretén? Co když jsem kretén, jen nevím, že jsem kretén?  Jak mě vůbec napadlo, že to můžu dělat? Mám pro to vůbec vlohy?! Neměla bych toho nechat, dokud je čas?! Podejte mi někdo kyslíkovou masku, prosím!

Nemám sebevědomí. Na sto kladných ohlasů stačí jedna připomínka (ani ne kritika!) a já jsem přesvědčená, že jsem naprosto k ničemu. Odpad! Fuj! Okamžitě toužím toho nechat a dál se neztrapňovat. Konstruktivní kritika nás posouvá vpřed. Chybami se člověk učí. Jak ale naučit mozek, aby kritiku přijímal bez vyvolávání myšlenek na rituální sebevraždu? Nechci nikoho zklamat. Nechci zklamat sebe. Jenže být 100% je obzvlášť v začátcích zatraceně těžké. Každý nějak začínal. Mám pocit, že někteří se jako profíci narodili. Už v lůně prstíkem škrábali moudra do stěn dělohy. A čekají na sebemenší záminku dát někomu jeho chyby sežrat. Připadám si jako v bazénku mezi piraňami. A já jsem závojnatka. Snad je to jen má paranoia.

 

Hele, nebuď kráva!

Mé racionální já uvnitř mé hlavy vyřvává z plných plic: “V životě ti ještě milionkrát někdo něco vytkne, tak si z toho něco odnes, zvedni hlavu a běž dál. Krávo!” Paradoxně mi opět velmi pomohl Otto Bohuš. A to přednáškou, kterou jsem objevila na youtube. Hodně tam mluví o tréninku psaní. Pro mě byla podstatná jeho kritika jednoho vlastního staršího textu. Pro začátečníka jako jsem já, je každý profík neomylný bůh a autorita. Je naprosto k nezaplacení vidět, že i profík nějak začínal. Že dělal chyby. Že se toho nebál, překonal to a dostal se dál. Dokonce, že si za práci nechal zaplatit. Začátečník je totiž takové batole, které se snaží naučit chodit, neustále padá, ale snaží se ze sebe vyrazit to nejlepší. Přes modřiny na těle a šrámy na duši.

 

Je tohle práce mých snů? Těžko říct. Když mi to jde od ruky, tak jsem přesvědčená, že není nic lepšího. Když jsem jako teď nemocná, třeští mě hlava, blíží se deadline a já mám prázdné ruce, protože hlava dá sotva dohromady smysluplnou větu, pak mám chuť rezignovat a najít si někde teplé místečko s monotónní prací, kde se budu nudit až do důchodu. Inu, nic není dokonalé a za vším stojí velká dřina. Kdyby aspoň člověk neměl pocit, že čím víc se učí, tím blbější si připadá. A vlastně pořád žiju se strachem, že jednou mi přijde email nebo zazvoní telefon a nějaký copybůh mi oznámí, že jsem totální lempl a měla bych jít radši někam k pásu.

 

6 komentářů

Chci se vyjádřit. A to hned!