Zpověď budoucího alkoholika.

Zpověď budoucího alkoholika.

Usrkávám druhou sklenku vinného střiku s hlavou skloněnou nad morfologií. Spíš pro ten pocit, že na to úplně nekašlu, než že bych se ještě nějak učila. Zkouška mě čeká za zhruba dva dny a moje myšlenky se ubírají úplně jiným směrem. Po dokončení studia ze mě pravděpodobně nebude akademický přeborník na psaní velkých a malých písmen, dokonce ani mistr světa v plavání pod ledem. Dost možná ze mě bude alkoholik. Ale spokojený alkoholik.

 

Samozřejmě, všichni teď kroutíte hlavou. Úplně to vidím. Přírodní praženy vykřikují něco o bylinkách, meditaci a správném dýchání. No pokud tohle na někoho zabírá, tak mu ze srdce gratuluji. Opravdu. Je super, že něčí mozek funguje na takové úrovni, že pouhá víra ho dokáže přesvědčit, že všechno je fajn. Já radši zůstanu u svého Sauvignon Blanc. Každý máme něco.

 

Řešit problémy alkoholem? No fuj! Inu, já je přeci neřeším, já je pouze odkládám na chvíli, kdy bude můj mozek schopen je kvalitně zpracovat. Do té doby ukolébám jeho kognitivní funkce​ vínem a hlasitou hudbou. Občas prostě není na škodu se přiopít dobrým vínem a hodit všechno za hlavu. Pokud mám být upřímná, občas není na škodu se ani pořádně opít, tancovat pod pódiem na kapelu, kterou ani neposloucháte a předstírat zpěv. A při cestě domů se snažit pomoct jedné zoufalce, co v parku ztratila telefon a očividně má v krvi mnohem více než vy. Karma mi to vrátí, ale po důkladném rekognoskování terénu a nabídnutí, že si může zavolat ode mě, jsem ji opustila. No, zdejchla jsem se. Nocovat v parku by bylo dobrodružství, leč na to už si připadám i já stará.

 

Ale vraťme se teď k původnímu tématu. Ano, zkoušky a stres, pak zase zkoušky a zase stres. Pak už jenom stres a nervy v kýblu. Zapomenout na všechny flexe, na sufixy a prefixy, na agens a patiens, na mediální teorie. Prostě si říct „Seru na to! Svět se neposere! Stejně skončím na pracáku!“ a dovolit si být nezodpovědný a lidský. Tajně uvnitř doufám, že na pracáku neskončím. Pokud ano, budou tři roky plné stresů, nervů, špatného spánku a ještě mizernější životosprávy úplně k prdu. Přiznejme si, to by stálo za jedno velmi sprosté slovo. To na P. Prdel to není.

 

Nejen během zkouškového, ale i během semestru potkávám lidi unavené, vyčerpané, zlomené a bez života. Jedni přebíjí stres alkoholem, jiní cigaretami, další trávou a jiný zase natajňačku uloveným lexaurinem. Každý má svůj ventil. A přestože by bylo krásné, zbavit se stresu za pomocí přírodních metod a dlouhých procházek, tak většina z nás na to prostě a jednoduše nemá čas. Aspoň já tedy ne. Dobře, pravděpodobně bych čas na procházku občas našla, někdy mezi  snahou uhnat něco k pozření a polohou ležmo na gauči s vyplazeným jazykem.

 

Většinu času bojuji sama se sebou. Děsí mě představa, že bych mohla být od zkoušky vyhozena. Ba co hůř, děsí mě představa, že bych mohla být vyhozena ve třeťáku, a to definitivně. Život by tím neskončil, ale tolik práce vniveč by mě pravděpodobně vedlo k podpálení milovaného ústavu a exemplární popravě celé inkviziční komise. Zároveň nedokážu ležet v knihách hodiny denně. Když čtu o tom, jak se jiní učí 12 i 17 hodin denně, tak jen valím oči a nechápavě kroutím hlavou. Tohle prostě neumím. Za prvé to nevydržím, za druhé bych měla pocit, že mařím drahocenný čas učením něčeho, co bude mít v mé paměti jen velmi krátkou životnost. Asi je to i tím, že se na rozdíl od doktorů či právníkům neučím věci, které bych v praxi potřebovala.

 

Samozřejmě, mohu se překonat. Hodinku, dvě, tři i čtyři. Po té nastává fáze, kdy mám chuť rozbít něco zeď, protože mě popadá neskutečný vztek. To je chvíle, kdy jsem zralá na skleničku vinného střiku či dvojku červeného (Cabernetu Moravia). Pustím si Black Books a dojdu k tomu, že ani tentokrát mi žádná zkouška nestojí za nervový kolaps. Za riziko alkoholismu, možná.

 

Jo, ta kočka byla jen vábnička. Pech, co? Ale má výraz jako McGonagallová, viďte?

Napsat komentář